Víra, věc soukromá?

Napsat o sobě, že jsem člověk tolerantní, je poněkud velkohubé. Ale snad nebude znít až tak nabubřele, když řeknu, že se snažím. Netvrdím, že nemám předsudky, že občas nespadnu do stereotypického způsobu uvažování, že něco nehodnotím dříve, než se s tématem dostatečně seznámím. Ale přinejmenším se snažím to nedělat vědomě a předsudků, kterých jsem si u sebe vědom, se zbavovat.

Upřímně věřím tomu, že by se člověk měl snažit o co největší míru tolerance. Znamená to nejen respektovat, že ostatní mohou vypadat jinak, mít jiné zvyky, poslouchat jinou hudbu, jíst jiná jídla, věnovat se prapodivným koníčkům, ale třeba taky mít oblibu ve strkání si nejrůznějších částí těla do jiných částí těla ostatních a to i v nejrůznějších skupinových konfiguracích.

Zdaleka se mi nemusí všechny tyto věci esteticky, chuťově či jinak subjektivně zamlouvat, ovšem pokud nejsem nucen na něčem z toho participovat, nechává mne to zcela klidným. A tolerance především znamená, nejen že tyto aktivity ostatním trpím, ale že jim nedávám žádné hodnotící znaménko.

Poslouchá-li někdo dechovku nebo se (pán) rád převléká za slečnu, nezíská si tím u mne žádné kladné, ovšem ani záporné body. Jinými slovy na tomto základě nebudu hodnotit jeho charakter. Maximálně ho upozorním, že s ním tento koníček nesdílím, nezajímá mne a nemám potřebu ho nějak řešit. Je-li tolerantní i druhá strana, pochopí to a své koníčky mi nevnucuje.

(A možná, pokud je ten jeho koníček hodně společensky okrajový, může bonusem být to, že si udělá nějaký ten kladný bod u hodnocení mé osoby, protože, bohužel, se s předsudky setkává často. Ovšem, je-li tomu tak, jsou to body víceméně nezasloužené, protože jsou pouze relativní, komparativní vůči zbytku možná ne až tak tolerantní společnosti. Protože tuto úroveň tolerance by měl vykazovat každý, kdo si přisvojuje to právo nazývat se slušným člověkem. Pozor, neplést si s termínem slušný člověk, alternativně obyčejný člověk, což jsou v kontextu nejedné společenské debaty ekvivalenty xenofobního zakomplexovaného hovada, jehož rozhled nepřesahuje nejbližší nonstop nálevnu a pokleslé internetové diskusní fórum.)

Tolerance názorů

Ale to jen zcela na okraj, protože o této toleranci tento článek není. Zde se chci věnovat toleranci k názorům ostatních. A na této úrovni už je to zajímavější.

Základní premisou tolerance je totiž i respektovat právo ostatních na jiný názor či životní postoj. Ovšem právo na názor s sebou nezbytně nese i povinnost si tento názor obhájit. Jinými slovy: mám-li nějaké hodnoty, ve které věřím, nemůžu o nich prohlásit, že jsou nekritizovatelné. Naopak, pokud se jedná o mé hlavní životní hodnoty, mezi které náboženská víra bezesporu patří, dá se předpokládat, že mám tyto hodnoty ve své hlavě pořádně odargumentované a stojím si za nimi.

Tímto nechci v žádném případě podsouvat všem věřícím, že nejsou ochotni si za svou vírou stát, a že se cítí dotčeně, když ji někdo kritizuje s poukazem na to, že je to jejich soukromá věc, do které mi nic není. (Na tomto místě zdravím Dejwose, svého soukromého katolíka, se kterým už jsem nejednu zapálenou náboženskou debatu absolvoval – naposledy minulou sobotu – a věřím a doufám, že ještě nejednu absolvovat budeme. A občanky jsme si zatím neroztrhali.)

Nicméně současně je nezpochybnitelnou skutečností, že víra je u nás v podstatě společenským tabu. Bavit se o víře ostatních, či nedej bože ji kritizovat a odsuzovat, je bráno jako faux pas. Jinými slovy, víra jednotlivce je chápána jako věc svrchovaně soukromá: můžeš mít víru jinou, ale nesmíš napadat víru ostatních. Jinak popíráš základní principy tolerance.

A mým závěrem je, že tomu tak není a být nemůže.

Dvě úrovně kritiky víry

Mé přesvědčení, že je možné a dokonce potřebné náboženství kritizovat a odsuzovat se dá rozdělit do dvou úrovní.

Na první úrovni se jedná o víru, která je ve své podstatě opravdu víceméně soukromá – či spíše společensky benigní. (Intelektuálně a morálně ovšem nikoliv.)

Pokud někdo tvrdí, že nás stvořil bůh, věří, že nás tento bůh miluje, že Ježíš měnil vodu na víno, že v neděli pojídá jeho tělo, že byla potopa, která vyhladila celosvětovou populaci atd., jedná se o přesvědčení, které mi sice zní dosti bláznivě, které je ale v principu neškodné.

Pokud tedy víru zjednoduším na základní myšlenku, že existuje stvořitel, který nás přesahuje, má nás rád (anebo taky ne), že ho nikdy nepochopíme a že mi tato víra přináší naději a útěchu, jedná se vskutku o věc notně soukromou.

Použiji-li jako (vědomě stereotypický) příklad vesnickou babičku, která věří, že její zesnulý manžel je v nebi, a že se za ním brzy vydá, znovu se setkají a budou žít na věky ve společném štěstí, nejen, že nebudu s takovou babičkou nějakou teologickou polemiku zahajovat, ale budu dokonce taktně mlčet i v okamžiku, když mi bude svou představu o posmrtném životě prezentovat sama od sebe.

Ne, že by nešlo tuto víru rozporovat na úrovni intelektuální debaty. Nicméně přišlo by mi svým způsobem neslušné tuto debatu iniciovat vůči oné babičce a nedej bože ji precizně vystavěnými argumenty vyhrát – a tím ji onu útěchu a naději vzít.

Ale budu tak činit s vědomím, že zde nemám oponenta na intelektuálně stejné úrovni. Rozmlouvat této babičce její víru je v principu úplně stejné, jako rozmlouvat čtyřletému dítěti víru v Ježíška (dědu Mráze či Santa Clause podle místa původu). Ale na rozdíl od dítěte, ke kterému si myslím, že určitá míra víry v nadpřirozeno patří, budu se v tomto případě vnitřně cítit zle za to, že se faktem, že se do polemiky nepouštím, automaticky stavím do intelektuálně nadřazené pozice nad oním člověkem, což není přístup úplně férový.

Ovšem v rámci empatie, které se mi snad aspoň v nějaké minimální míře dostává, věřím tomu, že je to volba menšího zla, a to i přesto, že si myslím, že tak, jako člověk časem dospěje a zjistí, že Ježíšek jsou rodiče, kteří kupují dárky v místním supermarketu, dospět by měla i společnost (a nakonec i ten jednotlivec) a uvědomit si, že bůh není nic než strach ze smrti a touha po vyšším smyslu života.

Nakonec na této víře v lidskou dospělost byla založena i má nominace Klubu skeptiků na bludný balvan. Protože pokud beru druhou stranu jako intelektuálně rovnoprávnou, jasně mi vyjde, že mám právo napadat i to, co je jí svaté, za předpokladu, že pro to mám dostatečně pádné argumenty (což se Sisyfos zjevně navzdory své deklarované oddanosti racionálnu rozhodl nedělat).

A vlastně to ani nemusí být přímo napadání – kromě jiného mne velice zajímá i samotná schopnost uvěřit jako prostý psychologicko-intelektuální fenomén. Protože, jak už jsem psal, mi přijde opravdu fascinující (a doposud naprosto nepochopitelné), že nejeden v ostatních ohledech zcela racionální člověk dokáže svou racionalitu v jiném ohledu zcela ignorovat. I kdybych s náboženstvím žádný jiný problém neměl, přišlo by mi jako téma hodné pozornosti z tohoto prostého důvodu.

Náboženství a reálný svět

Přiznám se, že mne osobně mnohem víc zajímá náboženství jako filozofie. Ovšem kdyby víra zůstala u té naděje a útěchy, všechno by to byla vlastně nevinná intelektuální debata, jejíž výsledek by významem nepřesahoval debatu o vejci a slepici.

Jenže tu je ještě jeden úhel pohledu a ten mne nutí náboženství kritizovat nejen na úrovni neudržitelného myšlenkového konceptu, ale odsuzovat jej jako vyloženě škodlivý fenomén všedního dne.

Je tomu tak proto, že náboženství se v reálu vůbec neprojevuje jako pouhý soukromý pohled na to, jak vznikl svět. Naopak – prostřednictvím církví jsou z náboženství derivovány příkazy a zákazy, které přímo ovlivňují nejen příslušníky dané církve, ale přímo či nepřímo i všechny ostatní, ať už se hlásí k církvi jiné nebo žádné.

Coby lidé žijící v Evropě na začátku jednadvacátého století bychom mohli nabýt falešného dojmu, že praktický vliv církve na každodenní život, se limitně blíží nule. Že vše, co je církvi vyčítáno, jsou chyby minulosti, které už jsou dávno promlčeny.

Co furt vytahujete tu inkvizici a křižácké války?

Upřímně – argument minulostí mi přijde plně ekvivalentní argumentaci neonacisty, který bude podrážděně reagovat na to, že furt někdo dokola omílá nějakou druhou světovou válku a Osvětim.

Podrobnější rozbor historických průserů, které církev (v tomto kontextu pochopitelně ta katolická) napáchala, zdaleka přesahuje rozsah tohoto článku, ovšem je potřeba si uvědomit, že se opravdu staly a nepáchala je nějaká jiná církev, se kterou ta současná nemá nic společného.

V rámci korektnosti je nutno přiznat, že v posledních pár desetiletích se za některé excesy nejrůznější papežové omluvili. Je ovšem taky potřeba podotknout, že v případě jakékoliv jiné organizace by podobná historie byla přinejmenším důvodem k jejímu rozpuštění s ostudou. Hlášení se k organizaci s takovou historií by pak zavdávalo minimálně důvod k morálnímu zavržení jejího vyznavače.

Ostatně stačí se podívat na to činy těch, které církev stále uznává jako svaté. Bylo by sice možné začít u činů samotného svatého Pavla, ale proč chodit tak daleko (a poslouchat řeči o tom, že je to už dávno, doba byla jiná a kontext jakbysmet). Jsou to pouhé dva roky, kdy současný papež František kanonizoval Junípera Serru, který ve jménu katolické církve brutil indiány hlava nehlava.

Jedná se o jeden příklad ze současnosti – pokud by někdo chtěl seznam psychopatů, sexuálních násilníků, kriminálníků a válečných zločinců, kteří dokonce mnohdy ani své činy nekonali ve jménu církve, ale na víru se obrátili až na smrtelné posteli, a přesto je církev (stále) uznává jako svaté, můžu jej připravit. (Nebudu tvrdit, že jejich jména vysypu z hlavy, ale při svém studiu jsem narazil na překvapivé množství podobných svatých individuí.)

Vliv a efekt církve dnes

Jenže církev nejen oslavuje odsouzeníhodné osobnosti a činy minulosti, ona stále vydává i příkazy a zákazy, které zcela přímo ovlivňují životy (a smrt) lidí žijících dnes. Podívejme se trošku podrobněji na jeden příklad:

Církev a AIDS

Katolická populace ve střední Africe je vysoká. Současně je nezpochybnitelné, že míra rozšíření sexuálně přenosných nemocí, obzvláště pak HIV/AIDS, dosahuje v těchto zemích hrozivých čísel.

Postoj katolické církve k tomuto problému ho nejen nepomáhá řešit, on ho přímo tvoří nebo přinejmenším podstatně zhoršuje. Brojit proti používání kondomů a doporučovat jako alternativu sexuální abstinenci a partnerskou věrnost (nic proti ní) v zemích, kde se rodí nakažené děti a kde pravděpodobnost, že narazíte na nákazu i při dodržování těch nejpřísnějších zásad (nehledě na realistický pohled na svět – oni prostě všichni věrní nebudou), to už je opravdu daleko za hranou naivity a intelektuální debaty, za to by snad měl být kriminál.

Jen pár příkladů vyjádření vysokých církevních představitelů na toto téma z posledních let a desetiletí, kdyby snad někdo měl pocit, že nic takového nikdo důležitý netvrdil: v roce 1990 papež Jan Pavel II zcela jednoznačně prohlásil, že použití kondomu je hřích za jakýchkoliv okolností. (Ano, to byl ten suprčupr osvícenský papež.) V roce 2009 papež Benedikt XVI (ex-předseda ex-inkvizice) tvrdil, že kondomy problém AIDS v Africe nejen neřeší, ale zhoršují. A není to tak dávno, kdy papež František (ano ten ještě osvícenější) brojil proti antikoncepci během své návštěvy Filipínách. A když se podíváme na církevní představitele ne úplně nejvyšší, ale skoro, je to snad ještě děsivější. Kardinál Alfonzo Lopez Trujillo se snažil přesvědčovat, že kondomy stejně proti HIV nechrání, protože viry se stejně dostanou skrz, mozambický arcibiskup Francisco Chimoio prohlásil, že kondomy nejsou ochranou ale příčinou HIV – že jsou naschvál virem kontaminovány. A tak bychom mohli pokračovat hodně dlouho…

Nestačí?

Církev se vůbec ráda vyjadřuje k tomu, jakým způsobem má kdo komu co kam strkat. Bojuje proti homosexuálům, proti sexu před manželstvím, proti sexu v manželství, pokud to nevede k plození dětí.

Žena není hodna toho, aby se stala knězem, ale pokud ji někdo znásilní, má právo (aha, tak oprava, povinnost) nepodstoupit potrat.

Na rozdíl od Ameriky si můžeme gratulovat, že naše nejúspěšnější církev už netvrdí, že Země existuje 6000 let a nesnaží se ve školách zakázat Darwinovu evoluční teorii, na oplátku nám ovšem aktivně sabotuje výzkum kmenových buněk i umělé oplodnění, což by nás ovšem mělo zajímat skoro ještě více než jestli pocházíme z opice.

Církev se pochopitelně projevuje v mnoha dalších oblastech, zasahuje do politických rozhodnutí, vyjadřuje se prakticky ke všem otázkám každodenního života. Není záměrem tohoto článku rozebírat všechny jednotlivosti. Podstatné pro dnešní téma ovšem je, že pokud si uvědomíme, že církev je takto společensky aktivní, není možné akceptovat, že se jedná o čistě soukromou věc, do které nikomu dalšímu nic není. Naopak, přihlášení se k víře přináší automaticky přijetí hromady kontroverzních i zcela odsouzeníhodných postojů.

Ale abych se přiznal, soukromě mně skoro vadí víc, co provádí náboženství s lidským myšlením.

Víra a 1984

A víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si toto téma otevřené do dalšího dílu.