5 kroků k jedinému bohu: Krok čtvrtý – náš bůh

Bylo by bezesporu neuvěřitelné smolné být schopen zahodit veškerou logiku a kritické myšlení, abychom si vytvořili naději, že naše existence má nějaký smysl a cíl, a nakonec si vsadit na špatného koně a skončit stejně, jako ten zaslepený ateista odvedle.

Proto se v tomto díle musíme zaměřit na volbu toho pravého a jediného náboženského konceptu, který si zaslouží naše následování. Nakonec v historii (i současnosti) bylo prolito příliš mnoho bazénů krve, protože soused si vybral špatně, aby bylo možné prostě mávnout rukou a prohlásit, že stačí víra „v něco nad námi“ a odpískat volbu Mr. God před finálním vyhlášením výsledků.

Zeus a Thor pláčí, bezvěrci!

Asi už nikdo nespočítá, kolik bohů prošlo historií lidstva. Vzhledem k tomu, že písemné záznamy, a to ještě celkem dost nekompletní, se datují maximálně pár tisíc let do minulosti, asi nejpřesnější odhad bude, že bohů a božstev prošlo lidskými dějinami mraky. Určitě tisíce, pravděpodobně o několik řádů více.

Abychom byli spravedliví, ne všichni bohové měli (a mají) přisuzovány naprosto stejné schopnosti a vlastnosti, ale snad mne neukamenujete za nepřesnost, když napíšu, že poměrně standardním atributem boha (či božstva) je jeho vláda nad světem a lidmi od jejich stvoření po zánik.

Pochopitelně v detailech se jednotlivé víry liší: některé všechny tyto pravomoci přisuzují bohu jedinému, jiné mají vcelku propracovaný byrokratický systém, kde má každý bůh nějaký rezort a existuje nadpřirozená hierarchie, některá učení zdůrazňují více člověka, jiná vesmírnou harmonii jako celek.

Nicméně drtivá většina (především úspěšných) náboženství tvrdí, že pravdu mají jen a pouze ony.

Zajímavé je, že pokud se podíváme na náboženství velice úspěšná v minulosti, dnes jejich učení vyvolají maximálně úsměv na tváři i té nejspirituálněji zaměřené osoby. Schválně zkuste spočítat počet lidí, kteří dnes upřímně věří v Dia, Jupitera, Thora, Amona, Peruna… Myslím, že vám bude chvíli trvat, než najdete jednoho.

Přitom se jedná o bohy, kteří ve své době měli davy následovníků, byly jim stavěny obrovské chrámy, přinášeny oběti (včetně lidských) a státníci podle nich řídili životy svých poddaných. Přesto je dnešní společnost téměř stoprocentně „a-diovská“, „a-jupiterská“, „a-thorská“… Budete-li někde s veškerou vážností požadovat respekt ke své víře v Rea, dopadnete celkem dobře, pokud neskončíte na nejbližším oddělení docenta Chocholouška (a v takovém případě patrně zjistíte, že jste se ocitli na nějakém Comic Conu věnovaném seriálu Hvězdná brána).

Ne nadarmo se říká, že není rozdíl mezi ateistou a věřícím: ateista je jen schopen jít ve své skepsi o jednoho jediného boha dál.

Zdá se ovšem, že nešílení lidé (čti: lidé, kterým se okolí nesměje) věří pouze v bohy, kteří jsou v kurzu.

Lokální bůh

Při pohledu na mapu se zdá, že všemocní bohové mají celkem omezenou regionální působnost. Je vcelku s podivem, že se všudypřítomný, vševědoucí a všemocný bůh spokojí se skutečností, že jeho existence je přijímána pouze tam, kde se jakousi shodou okolností rodí jeho vyznavači jiným jeho vyznavačům.

Naivně bych si myslel, že nejmocnější a jediný bůh (taky v tom slyšíte to sebepopření?) se nespokojí s uctíváním kmenem pastevců někde na Středním východě a nebude čekat, až se tento kmen za několik tisíc let infiltruje do Říma, za dalších patnáct set let do Ameriky, aby jeho tržní podíl konečně dosáhl zhruba třetinu populace (čehož se mu pochopitelně podařilo dosáhnout pouze za pomoci takové genocidy místních „bezvěrců“ – čti věřících ve špatného boha – že veškeří vyznavači čísla 88 musí zahanbením klopit zrak).

Od toho samého, ale vlastně úplně jiného boha, bych nečekal, že naslibuje svému vyvolenému národu výše zmiňovaných pastevců, že oni jsou jediným vyvoleným národem, jen proto, aby je následně nechal téměř kompletně vyhladit jiným národem, který o sobě tvrdí nemlich to samé, a zbytek pak nechal usadit se v oblasti, ve které ale jinak panuje ten samý, ale vlastně úplně jiný bůh, jehož morální kodex je založen na učení pedofilního násilníka, který mimo jiné slibuje těm, kteří se pro něj nechají odpálit do vzduchu nikdy nekončící posmrtné sexuální orgie.

Zapomeňme teď na vteřinku na morální rozměr těchto učení a zaměřme se pouze na to, co nám to říká o nadpřirozenosti, všemocnosti, všudypřítomnosti a vůbec univerzálnosti jednoho každého boha.

Skoro jakoby se nabízela heretická myšlenka, že rozšíření a důvěryhodnost toho kterého náboženství má pramálo společného s bohem jako takovým. Spíš to vypadá, že pro budoucí víru malého dítěte je mnohem důležitější, jakou víru mají rodiče, jaké indoktrinaci je ono dítko vystaveno ve škole a ve společnosti jako celku.

Pramálo křováků se narodí se slovy Alláh na rtech. Ještě o trošku méně, než těch, jejichž prvním slůvkem je Ježíš a v rodném listu mají napsáno Saudská Arábie. Já být bůh, tak bych si asi říkal, že jsem někde udělal nějakou chybu.

Jakoby celé generace, které se narodily na špatném kontinentu, byly odsouzeny k věčnému zatracení prostě proto, že jejich datum narození přišlo příliš brzo – dříve než dorazil ten správně zapálený misijní pracovník, který by jim s úsměvem na rtech zvěstoval tu šťastnou novinu, že přijmou jeho jedinou víru nebo budou zbruceni tady na zemi i na věčnosti, a třímal u toho větší klacek, než jakým disponovali oni místní.

Rád bych si myslel, že bůh, který stvořil vesmír a čas, bude trošku univerzálnějším a bude mít delší dobu trvanlivosti, než v místě momentálně platící politický systém. Ale zdá se, že tomu tak není. Jako by bůh byl na některých místech vskutku prakticky všemocným, na jiných ovšem jako by byl zcela sláb, neschopen vstoupit do myšlenek a srdcí potenciálních věřících. Minimálně zajímavé, nemyslíte?

Dobrý bůh

Tak co, zvážili jste veškerou boží nabídku na trhu a vybrali si toho svého boha a jste skálopevně přesvědčeni, že je to ten pravý a jediný? Budiž vám přáno. Je ovšem těžké prožívat život vezdejší (s vyhlídkou na následující věčnost) pod jhem takového sadistického despoty, že? Jo počkat, vy vlastně tvrdíte, že váš bůh je bohem milujícím a milostivým. Jako fakt? Ale víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si tuto otázku otevřenou do dalšího dílu.