5 kroků k jedinému bohu: Krok druhý – bůh pozorovatel, bůh hráč

Minule jsme si představili boha v roli stvořitele, ale to je trošku málo. Ne že by vytvořit vesmír nebylo samo o sobě úctyhodným výkonem. Nicméně pokud zůstaneme u boha coby prostého autora fyzikálních zákonů, který se po jejich spuštění vytratil ze scény, budou nespokojeni v podstatě všichni. Věřící právem namítne, že to není ten bůh, ke kterému se denně modlí, ateistovi takový bůh možná nebude v principu až tak vadit (zůstane jen ta logická námitka jak to víte?), protože prostě prohlásí, že oukej, možná že vesmír stvořil bůh, o level výše něco stvořilo boha, bůh se tu stejně aktivně neprojevuje, takže jsme tam, kde jsme byli, ale bude nespokojen taktéž, protože to je vlastně polemika o ničem.

V principu se podobná debata zvrtne k plané při o sémantice, či, chcete-li, ke slovíčkaření na téma, co to vlastně slovo bůh znamená. Jakkoliv samotná otázka „co pro koho znamená bůh?“ je jistě tématem zajímavým, troufnu si tipnout, že jak věřící, tak bezvěrec se shodne na tom, že boha chápou jinak, než jako onoho pouhého hodináře, který stvořil hodinky a pak na ně prostě zapomněl a nechal je žít vlastním životem.

Dnešní díl se sice v této optice zdánlivě neposune příliš kupředu, ale i přes jeho nepopiratelnou nudnost (nepřidává nic, co se týče kontroverze a i logika je obdobná) je bohužel nezbytný, protože bez něj se prostě k bohu z Bible nedostaneme. Od hodináře se musíme posunout k zahradníkovi či hráči. Jak chcete.

Bůh pozorovatel

Prvním krůčkem, který k takovému bohu musíme učinit, je přiznat, že po samotném stvoření zůstal přítomen coby pozorovatel, který má nějakou motivaci se o náš vesmír zajímat. Nutno připustit, že pokud uznáme, že vesmír stvořila opravdu nějaká nadřazená síla, je dosti možné, že to pro ni byl čin dostatečně zajímavý, aby jej nadále sledovala.

Je to bezesporu možnost, ovšem v okamžiku, kdy připustíme, že existuje nějaký stvořitel, absolutně z toho nedokážeme vyvodit měřítko, jaké pro něj podobný akt stvoření má. Možná je to dělník na páse, který za svou směnu nasází vesmírů stovku, možná je to jeho životní dílo.

Chceme-li se dostat k našemu kýženému bohu, musíme předpokládat to druhé. Pochopitelně se zde, tak jako v podstatě vždy v tomto seriálu, můžeme (musíme) ptát, na základě čeho si to myslíme. Je-li bůh opravdu všemocný, může tvořit vesmírů, kolik chce, vesmíry dokonce může tvořit bez toho, aby byl všemocný, prostě může být jen dobrým zedníkem z nějakých vyšších dimenzí.

Nemáme naprosto žádné indicie si myslet, že jsme (tj. náš vesmír) něčím extra. Tady se sama věda pochopitelně dostává na velice tenký led – existuje přehršel různých hypotéz, co může být „za hranicemi“ našeho vesmíru, jestli je jediný nebo jich je nekonečně mnoho, jestli existuje tolik nebo tolik dimenzí atd. Všechno jsou to v našem momentálním stavu poznání hypotézy s validitou velice blízko prohlášení, že za všechno může bůh. Prostě nevíme a tak hádáme. A je tedy zřejmé, že jako všude, kde nám chybí solidní odpovědi, objevuje se nadpřirozeno.

Rozdílem v uvažování pochopitelně je, že na rozdíl od náboženství žádná z těchto hypotéz netvrdí, že to tak prostě je. Tyto hypotézy jsou pouhými teoretickými možnostmi, jsou sice nějak matematicky podloženy, ale nutno říci, že často dosti vágně a v praxi jsou v současnosti zcela nedokazatelné a nezdá se, že by v nejbližší budoucnosti dokazatelné byly. Proto se jim také říká hypotézy. Důležitou výslednicí těchto hypotéz je jednoduché „nevíme“.

Naproti tomu náboženství boha a jeho neustálou přítomnost v tomto světě vydává za fakt, o kterém se nedebatuje. To znamená, že nejenže nějaká nadpřirozená síla před miliardami let odstartovala vesmírnou evoluci, ale že je zde neustále přítomna a na vše dohlíží. A není to potřeba nijak dokazovat, prostě JTTPTTJ. A to kriticky myslícímu člověku stačit nemůže.

Myslím, že je to argument zcela relevantní a dosti podstatný, protože o bohu prostě nevíme nic, kromě toho, co napsali sami lidé, ale pro pouhou možnost vést tuto debatu někam dál připusťme na okamžik tuto myšlenku: popravdě jakmile připustíme, že vesmír byl stvořen nějakou vědomou bytostí, nezní až tak šíleně, že zůstal i nadále předmětem jeho zájmu. Pokud toto nepřipustíme, neposuneme se od boha popsaného v předchozí kapitole ani o píď.

A pojďme tedy hned o krok dál a přisuďme bohu nejen roli pozorovatele, ale rovněž zahradníka či hráče, jehož aktivní role v tomto vesmíru neskončila v okamžiku velkého třesku, ale stále trvá.

Bůh hráč

Máme-li tedy boha, který stvořil vesmír proto, aby s ním mohl aktivně interagovat, pokusme si představit, co to může znamenat. A hlavně musíme zanalyzovat, co nás může vést k tomu si myslet, že tu je bůh opravdu přítomen aktivně.

Inu, dejme tomu, že si bůh vytvořil vesmír jako pískoviště, zahrádku, či obří počítačovou hru. To pískoviště je ukrutně veliké a ukrutně staré. Dalo by se tedy očekávat, že pokud je bůh aktivně přítomen, bude to někde vidět. Tu uplácá bábovičku, tu zasadí nějakou rostlinku, tu něco zničí, tam něco nového vybuduje. Prostě provede něco, co nejde vysvětlit pouhými fyzikálními zákony, něco, co vyžaduje akt, jako když se na prázdném pozemku budoucího sadu najednou objeví stromy či jako když na mapě Sim City začnou z ničeho nic vyskakovat budovy a silnice.

A to je ten kámen úrazu. My nevidíme nic, co by byť jen naznačovalo, že si bůh s tím svým akváriem planet nějak hraje. Vše prostě běží na základě fyzikálních zákonů, které (zdá se) platily a platí. Pokud se nespokojíme s bohem v roli pouhého autora fyziky, měli bychom vidět nějakou boží aktivitu. Nedá se samozřejmě říci, že známe fyzikální zákony všechny, abychom mohli bez jakékoliv míry pochybnosti prohlásit, že tady nebo tam byly porušeny, ale to se opět dostaneme k bohu ignorance (tj. že vše, co neznáme, můžeme prohlásit za boha). A to mi, jak už jsem psal dříve, jaksi nestačí.

Je pochopitelně možné namítnout, že bůh může působit podobně potutelně, jako stavitelé planet ve Stopařově průvodci po galaxii – tj. že jeho zásahy mohou být navrženy tak, abychom si jich nevšimli a vyvozovali z nich mylné závěry. Bůh prostě hraje svou vesmírnou hru tak, aby to vypadalo, že žádnou nehraje. To samozřejmě může být pravda. (Pak je bezesporu klidně možné, že vesmír je opravdu starý nějakých šest tisíc let a ono to jen vypadá, jako by byl starý miliardy let.) Ale pokud by tomu tak bylo, tak to automaticky znamená, že boží existenci nemůžeme nikterak pocítit. A tudíž o ní ani cokoliv tvrdit. Protože taková, byť sebeaktivnější role je ze své podstaty neviditelná.

Jednoduše řečeno, hraje-li bůh s vesmírem něco jako počítačovou hru, měli bychom jeho hraní vidět. Respektive měli bychom to vidět, pokud rezolutně prohlašujeme, že bůh existuje. V opačném případě, hraje-li tu svou hru tajně, nemůžeme prohlásit vůbec nic. Je samozřejmě možné navrhnout, že bůh se projevuje skrze kvantovou fyziku, černé díry či doposud pouze hypotetické fenomény jako superstrany, či další věci, kterým doposud pořádně nebo vůbec nerozumíme nebo nás ani nenapadlo, že existují.

Ale shodneme-li se na tom, že bůh, tak jak jej chápeme my lidé, je něčím více, než doposud neznámým (a možná ani neexistujícím) fyzikálním fenoménem, jsme tam, kde jsme byli v minulé kapitole – máme proti sobě na straně jedné množiny známého, doposud neznámého a možná i nepoznatelného (tj. vědu) a na straně druhé absolutně ničím nepodložené, ovšem naprosto kategorické tvrzení, že za to může jakási všemocná (ideálně antropomorfní) bytost.

Occamova břitva říká poměrně jednoznačně, pro jakou z těchto možností hlasovat, přesto si drtivá většina lidí volí možnost druhou.

Osobní bůh

Pozorný čtenář si zajisté povšiml, že tento díl je v podstatě jen rozvedeným dílem předchozím – od boha hodináře jsme se dostali k bohu zahrádkáři, ale budeme-li spravedliví, logika tohoto příměru je dosti podobná, byť vyžaduje další dávku nepodložených předpokladů.

To co jsme si tu popsali, je ovšem nezbytným oslím můstkem, abychom se konečně dostali k tomu, co nás opravdu v naší debatě zajímá – k bohu tak, jak jej chápe drtivá většina věřících: tj. k bohu osobnímu, bohu této planety a bohu lidí.

Jestli je něco, co bych byl rád, kdyby si čtenář po přečtení tohoto textu odnesl, pak je to uvědomění si zcela nepředstavitelně obrovského měřítka, od kterého se musíme odpoutat, chceme-li od boha hrajícího vesmírnou hru dostat k bohu hrajícího hru lidí. Ale víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si tuto otázku otevřenou do dalšího dílu.