Proč furt tepeš jen ty katolíky?

Když jsem si připravoval hrubé obrysy tohoto seriálu, říkal jsem si, že toto bude nejkratší a nejnudnější kapitola. Až jsem si nebyl jist, jestli tomu samostatnou kapitolu vůbec věnovat. Události posledních měsíců (uprchlická krize) a především pak minulého pátku (teroristické útoky v Paříži 13. listopadu 2015) z původně plánovaného rutinního kratičkého článečku vytvořily celkem oříšek.

Velice nerad bych totiž v očích čtenářových skončil v táboře pana docenta Konvičky, na straně druhé bych se stejně nerad – ve snaze tomu zabránit – stal obětí politické korektnosti a autocenzury. Protože jestli o něčem tento seriál není, tak to je politická korektnost.

Proč tedy píšu v drtivé většině o katolících, papežích a Bibli?

Pokud si položíme tuto základní jednoduchou otázku, která měla být jediným předmětem tohoto článku původně, bude i odpověď celkem jednoduchá a stručná:

Křesťanství a vše s tím spojené si beru na mušku především z následujících několika důvodů:

1. Toto náboženství je světovou jedničkou (cca třetina lidstva jsou křesťané, z toho více než polovina katolíci).
2. V našem geografickém prostoru je jednoduše nejrelevantnější. Je nejrozšířenější (cca tři čtvrtiny Evropanů), má největší tradici, největší vliv na každodenní politický a společenský život, je nejblíže k tomu, co by mnozí nazvali „naší kulturou“.
3. O křesťanství toho vím nejvíce. Z mnoha důvodů (včetně těch zmíněných v bodech 1 a 2) jsem se studiem křesťanství zabýval natolik, že bych si dovolil tu drzost nazvat se amatérským křesťanským teologem. Ostatní náboženství znám pouze celkem okrajově a nutno přiznat, že především v oblastech, v nichž měly co do činění právě s křesťanstvím. Je tedy pochopitelné, že měl-li bych seřadit své znalosti v této oblasti, bude po křesťanství následovat judaismus, dále islám, potom již povětšinou zaniklá evropská náboženství starověku, s celkem velkým odstupem nejrůznější náboženství východní a pak až někde v nedohlednu vše ostatní. Jakkoliv de facto všechna náboženství mají společný ten metafyzický prazáklad, se kterým se jde přít bez nutnosti nějak důkladněji pronikat do tajů jednotlivých nauk, fundovaná kritika konkrétního projevu toho kterého náboženství není dost dobře možná bez podrobnějších znalostí toho, jak se projevuje navenek.
4. Křesťanství si minimálně v posledních desetiletích snaží budovat image, kterou jsem si interně pojmenoval benigní. Tj. minimálně v našich zeměpisných šířkách by se mohlo zdát, že hlásání se ke katolické církvi s sebou kromě té metafyzické iracionality nenese žádný reálný efekt na každodenní život jak věřících, tak spolu s nimi žijících věřících něčemu jinému nebo vůbec ničemu. Jak jsem se již psal dříve a ještě určitě nejednou psát budu, zdaleka si nemyslím, že by to byla pravda, v rámci férové argumentace je ovšem nutno přiznat, že ve srovnání s mnoha jinými náboženstvími jinde ve světě to komparativně pravda tak trochu je. Osobně nevěřím tomu, že by tak tomu bylo, protože by se Vatikán svého vlivu vzdávat chtěl, nicméně má tu smůlu, že své centrum má na kontinentu, který v mnoha ohledech naštěstí již opustil středověk, a tak mu nic jiného de facto nezbývá.
5. A snad za poslední: v souvislosti s tím, co píšu v předchozím bodě, mi přijde křesťanství svým způsobem nejzajímavější, protože je nejgumovější. Nevím o jiném náboženství, které by minule zmiňovaný doublethink implementovalo tak urputně nejen na úrovni jednotlivých věřících, ale i v rámci organizace samotné ve snaze nevzdávat se toho, co hlásá posledních skoro dva tisíce let, a současně se přizpůsobovat moderní společnosti. Mám z toho vskutku ambivalentní pocit – na stranu jednu jsem rád, že tomu tak je, protože nám to umožňuje žít ve společnosti ve srovnání se zbytkem světa nejméně svazované náboženskými předsudky, na straně druhé to bere katolíkům poslední zbytky uvěřitelnosti. Ono je pochopitelně lepší žít ve společnosti velmi laxně praktikujících věřících než ve společnosti ortodoxní; ovšem uvěřitelnější je ta druhá.

A tady by tento článek mohl končit a původně opravdu měl.

Nicméně ve světle posledních událostí by to bylo velmi alibistické. A proto:

Chceme tedy ten islám v ČR nebo nikoliv?

Jednoduše a stručně: ne.

Konvičky se tetelí, ale tak jednoduché a stručné to není. Já v ČR nechci ani křesťanství, protože ho nepřekvapivě považuji za systém, podporující zaseknutí minimálně jednou nohou ve středověku.

Coby člověk tolerantní tudíž nemám z muslimů nějakou extra radost, ale respektuji jejich právo na jejich vyznání. Mohou-li se v Čechách stavět kostely, nevidím jediný důvod, proč by se neměly moct stavět mešity nebo třeba synagogy.

To vše ovšem za předpokladu (a tady systém nejen v České republice ale i v Evropě respektive celém západním světě značně selhává), že nebude absolutně tolerován argument „protože bůh“. Jinými slovy – člověk ať si soukromě věří v naprosto cokoliv, ovšem nesmí na základě toho vyžadovat jakákoliv práva, výhody či výjimky. Jakákoliv debata, ve které se ozve „protože má víra mi přikazuje/zakazuje“, nebo něco podobného, musí v tomto okamžiku skončit.

Civilní právo nemá být nadřazeno právu církevnímu – protože nic jako právo církevní nesmí vůbec existovat. Přinejmenším ne na úrovni vyšší, než na jaké jsou stanovy místního svazu zahrádkářů. Pokud tedy je ono „církevní právo“ s právem civilním v souladu, pak je vše ó ká. Jinak je to neakceptovatelné. A povinností našich zodpovědných zástupců by mělo být to dávat dostatečně nahlas najevo.

Nutno říct, že stejně jako křesťané jsou schopni více či méně v sekulární společnosti existovat, dokážou to většinou i muslimové (židé, buddhisti, hinduisti, ...). Na straně druhé všechny tyto skupiny mají tendence argument „protože bůh“ používat. Nelze se tomu moc divit, naše společnost to se svou tolerantností dovedla do druhého extrému: svobodě vyznání často dáváme přednost před svobodami jinými, argument bohem jsme si zvykli brát jako relevantní. Bylo by s podivem, kdyby toho nebylo církvemi zneužíváno.

(Tímto pochopitelně neříkám, že musíme věřícím nutně dělat naschvály, to by bylo vskutku malicherné a dětinské. Pokud to okolnosti dovolí, nebudu židovi nebo muslimovi podávat naschvál vepřo-knedlo-zelo jenom proto, abych si něco dokázal. Protože jediné, co si tím dokážu, je fakt, že jsem blb. Pokud ovšem on po mně bude vyžadovat na základě své víry v principu cokoliv, odmítám na to přistoupit. Pokud něco jeho náboženské přesvědčení uráží, musí se přizpůsobit on – tj. například odejít.)

Je tedy islám v principu stejný jako křesťanství?

Ano a ne.

Ano, protože je to v podstatě stejně iracionální náboženství navíc vycházející z úplně stejného kulturněspolečenského prostředí, jen rozvedené trošku jiným směrem.

Na stranu druhou bych spadl do výše zmiňované nepřípustné politické korektnosti, kdybych se snažil tvrdit (tak jak mnozí jiní, se kterými jinak mnohé názory sdílím), že islám je v pohodě.

Protože objektivně není. Nebyl před IS a není stále. Po světě není moc zemí, které by ještě dnes inklinovaly ke křesťanské teokracii, teokracií muslimských je nepočítaně. Množství muslimských fanatiků, kteří jsou schopni svou víru šířit všemi prostředky, se s těmi, kteří dělají totéž ve jménu Ježíše, srovnávat nedá. Snahy katolíků zůstat ve středověku, jakkoliv nezpochybnitelné, se s těmi, kteří to činí – a často úspěšně – ve jménu Alláha, srovnávat dají rovněž těžko. Mluvit o právech pro nás běžných, jako jsou práva žen, sexuálních menšin atd., je v souvislosti s křesťanstvím velmi problematické, v souvislosti s islámem je to ovšem zcela nemožné. A vůbec tu nemluvím o Islámském Státu, mluvím tu o postojích a vyjádřeních „respektovaných“ představitelů nejrůznějších větví tohoto náboženství všude možně po světě (ať už se jedná o vůdce muslimských teokratických států či imámy a to nejen někde na východě v Persii ale i u nás v Evropě).

A tak by se dalo pokračovat do zblbnutí. Islám prostě není nic super cool, islám je větší špína než celý Vatikán dohromady. Ovšem jednotliví muslimové jsou stejně jako křesťané schopni doublethinku a existovat ve společnosti v rámci pravidel, která jim tak společnost dovolí (včetně porušování nejrůznějších přikázání pod heslem „Alláh je daleko“).

Co bychom si ovšem z islámských zemí vzít měli, je striktnost vyžadování respektu k místním pravidlům. Nazývejte mne naivou, nicméně se nemůžu zbavit přesvědčení, že pokud ne tím hlavním, tak minimálně jedním z hlavních důvodů pro radikalizaci x-tých generací muslimů v Evropě je prostý fakt, že v rámci přehnaného multi-kulti přístupu nedostatečně zdůrazňujeme, že naše sekulární humanistické hodnoty jsou u nás nadřazené náboženským svobodám. A tak si můžou radikální imámové beztrestně hlásat a prosazovat věci, které by byly v jiných souvislostech jednoduše kriminální.

(Přes to přese všechno, jakkoliv by se člověk nikdy neměl nechat tlačit do situace, kdy si musí vybrat ze dvou variant, protože svět není o A or B logice, nebudu-li mít jinou možnost, budu mnohem raději označen za sluničkáře než za Konvičkáře a Zemanovce, protože jakkoliv sám mám s islámem eufemisticky řečeno hromadu intelektuálních i čistě praktických problémů, ještě více problémů mám s bandou našich fašounů bez mozku. A že se jich kolem vyrojilo zdánlivě z ničeho nic tolik, to mne děsí i přes všechny nejčerstvější události více, než všichni promrzlí muslimové v uprchlických ubytovnách dohromady. A to i s vědomím toho, že hrstka z nich opravdu agenty IS jsou. Ale to jen tak na okraj.)

Nicméně tento seriál nemá za cíl rozebírat českou či evropskou politiku, má jít o intelektuální zamyšlení na téma náboženství a víra jako takové. Proto tedy zpět k teologičtějším věcem, k Bibli, katolíkům a tak.

5 kroků k jedinému bohu

Jste nebo chcete se stát dobrým katolíkem? Pojďme se podívat, na tu intelektuální gymnastiku, která vás čeká.

A víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si tuto otázku otevřenou do dalšího dílu.