5 kroků k jedinému bohu: Krok první – bůh stvořitel

Abychom si svého boha mohli kvalifikovaně vybrat, potřebujeme postupovat systematicky, od samotného začátku. Proto v tomto díle na chvilku zapomeneme na veškeré spirituální či morální aspekty náboženství a zkusíme položit několik základních otázek: Stvořil svět bůh? Jaké pro to máme argumenty? Mohlo by to jít i bez něj? A co nám zbude, pokud na otázku stvoření nedokážeme jinak odpovědět? Jsou vědou nezodpovězené otázky body pro božské stvoření?

Vesmír

Vesmír je neuvěřitelně složitá a komplexní věc. Ať už se na něj podíváte z jakéhokoliv úhlu, bez ohledu na to jakého jste přesvědčení a vyznání, nemůžete než zírat s otevřenou pusou.

Jeho rozměry jsou pro nás zcela neuchopitelné (a vlastně ani nevíme, jestli někde končí), počty galaxií a hvězd jen v tom kousku, který vidíme, jsou mimo naše chápání. Peklo, které probíhá v jádrech hvězd, a oproti tomu nekonečné oblasti takřka ničeho mezi nimi jsou dechberoucí.

A podíváme-li se blíže, na úroveň molekul, atomů a ještě blíž, uvidíme věci, proti kterým jsou triliardy hvězd a miliardy galaxií a ďábelské vzdálenosti mezi nimi pouze nudnými hrátkami s počtem nul. V tomto měřítku se odehrávají věci, které nemají daleko k magii. Mnohé dokážeme spočítat, ale pokud vám někdo bude tvrdit, že si opravdu dokáže představit, jak fungují, nebo že to snad s jistotou ví, můžete si vsadit, že si buďto vymýšlí, nebo se prostě mýlí. Věci jako dualita částice a vlnění, Planckova délka a čas, princip neurčitosti, kvantové provázání, Hawkingovo záření na horizontu událostí, temná energie a hmota… to vše jsou fenomény, které můžete spočítat a pozorovat kolikrát chcete, ale hlava přesto nechápe.

Nicméně člověk nemusí hledat konec vesmíru či gravitony, aby mohl pozorovat to vůbec nejfantastičtější, co nám náš vesmír nabízí. A není k tomu potřeba ani Hubbleův teleskop ani elektronový mikroskop, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Život, jeho vznik, přizpůsobivost a rozmanitost, to je ten opravdový důvod k němému úžasu. A na samém vrcholu této pyramidy údivu je patrně samotná skutečnost, že jsme onoho úžasu schopni: že o tom všem dokážeme uvažovat a odkrývat další a další tajemství, která se ve vesmíru nacházejí.

Až by člověk řekl, že to nemůže být jen tak pro nic za nic, že?

A řekl člověk: Budiž bůh!

Už od prvního okamžiku, kdy se u člověka vyvinula teorie mysli, byli naši předkové vystaveni věcem, které naprosto převyšovaly schopnosti jejich chápání. Vítr, blesk, požár, střídání ročních období, nemoci i samotný akt plození, to všechno vede člověka k věčné otázce, kdo za to může. Přece není možné, aby to všechno bylo jenom tak, bez důvodu a zjevných pravidel.

I stvořil člověk boha. Zpočátku to bylo bohů mnoho a každý měl na starosti určitou část přírodních živlů a ostatních nevysvětlitelných jevů, které se zdánlivě bezdůvodně děly kolem lidí. Bohové mohli za neúrodu a přírodní katastrofy, stejně tak jako za období hojnosti a blahobytu.

První bohové byli velmi lidští. Byli domýšliví, zištní, náladoví. A nebyli všemocní. Tak jako se ve společnosti objevovali náčelníci, vládcové, králové a císaři, vytvářela se hierarchie i mezi bohy. A od vládce bohů k myšlence boha jediného a všemocného (pochopitelně s armádou andělů, démonů a jiných nadpřirozených pomocníků) už nebylo daleko.

Bůh stvořitel

Člověk je odjakživa tvorem zvídavým, a proto se není čemu divit, že se dříve nebo později začal ptát nejen na věci dotýkající se jeho bezprostředního každodenního života, ale také na to, kde se tu vlastně vzal on, svět a všechno ostatní.

Hlavním kandidátem na autorství se pochopitelně stal bůh. Vždyť kdo jiný by to mohl být? Bůh přece může za teplo ohně, nemoci, sucho, zemětřesení i déšť, za bohatství i chudobu, za kobylky, neúrodu, potopy, za vítězství i prohru ve válce; bůh může prostě za vše, co nedokážeme vysvětlit, proto musí být logicky i za samotnou existencí.

A tak tedy bůh na počátku stvořil nebe a zemi. Pak stvořil světlo a pak taky vše ostatní (sic).

Zmenšující se bůh

Zajisté se nejde vysmívat lidem s minimálními znalostmi fyziky, chemie, biologie a ostatních vědních oborů, že vše připisovali nějaké nadpřirozené všemocné bytosti.

Jak se lidské vědění rozvíjí, dokážeme již dosti přesně odpovědět téměř na vše, na co neexistovaly odpovědi nejen před tisíci, ale i jen pár stovkami či dokonce desítkami let. Nebo včera. Víme, že oheň je oxidační chemická reakce, že nemoci jsou způsobeny viry a bakteriemi, že zemětřesení způsobuje pohyb zemské kůry, že den a noc jsou způsobeny otáčením země kolem své osy. A víme toho pochopitelně mnohem více.

S každým naším objevem se prostor původně vyhrazený pro boha trošku zmenší.

Víme dnes, jak se vyvinul člověk, a že v tom rozhodně bůh neměl prsty, minimálně ne tak, že by tu jeden den člověk nebyl a druhý už ano.

Víme, že nejsme zdaleka tak jedineční, jak jsme si mysleli, ale že máme kolem sebe hromadu velice blízkých, ale i poměrně vzdálených příbuzných, a že v určitém slova smyslu jsme příbuzní veškerému životu, který známe.

Máme dnes velice dobře zmapovánu a vysvětlenu historii našeho vesmíru až po nepatrné zlomky vteřiny od jeho vzniku. Víme, jak vznikly elementární částice, jak vznikly a vznikají jednoduché i složitější prvky, ze kterých se vesmír skládá.

Víme to tak dobře, že většinu těchto teorií přijala za své i tak konzervativní instituce, jakou bezesporu je katolická církev.

Bůh ignorance

Víme toho hodně. Problémem je, že ovšem zdaleka nevíme vše.

Víme, jak se život vyvíjí, ale nevíme, jak vznikl. Známe události miliontiny vteřiny po Velkém třesku, ale nevíme, co bylo „před“ ním. Víme do detailů, jakým způsobem a na co působí gravitace, ale nevíme, co ji způsobuje. A nevíme hromadu dalších věcí, seznam by mohl být opravdu velmi dlouhý, skoro nekonečný.

Jakkoliv je evidentní, že mne fascinuje vynalézavost a genialita lidských mozků, které krok za krokem odkrývají jedno tajemství makro i mikro světa za druhým a činí tak neustále akcelerující rychlostí, osobně nesdílím optimismus některých vědců, že jednoho dne odhalíme veškerá tajemství a budeme vědět prostě vše. Či že si dokonce budeme moci být vůbec kdy jisti, že známe tu správnou otázku vesmíru, života a vůbec (jakkoliv odpověď známe již dnes, je to 42).

Proč tedy nejsem s to přijmout jako skutečnost, že za tím vším stojí všemocný a nepochopitelný bůh? Protože jednou věcí si můžeme být téměř jisti – budeme toho vědět neustále více a více. A místo pro boha stvořitele se bude neustále zmenšovat či přesouvat do stále abstraktnějších rovin.

Všemocný bůh tak je postupem času degradován na boha nevědění. Kdekoliv na něco neznáme odpověď, je to prostor pro prohlášení „to je bůh“. Je zajímavé, že mnoho věřících vědců v historii, kteří se na tomto zmenšování boha aktivně podíleli, byli vždy připraveni, když se došlo na hranici aktuálního poznání, prohlásit to doposud nepoznané a zdánlivě nepoznatelné za dílo boží.

Asi nejprominentnějším byl bezesporu jeden z největších mozků v dějinách – Isaac Newton. Kromě toho, že se jednalo o vskutku renesanční osobnost a naprosto bezprecedentního vědce mnoha oborů, byl rovněž zapáleným teologem. Jakkoliv by jeho náboženské postoje byly v jeho době považovány za kacířské, považoval boha za mistrného stvořitele, jehož existenci tváří v tvář velkoleposti vesmíru prostě nelze popřít. Ani on neodolal myšlence vidět boží intervenci tam, kde se jeho teorie zdály nepřesné. Od časů Einsteina najednou bůh nebyl v těchto oblastech potřeba, takže se opět o trošku zmenšil.

Zajisté se nikdo alespoň trošku soudný neodváží vysmívat mozkům, jako je Newton. Nicméně všichni tito průkopníci vědy, kteří současně byli lidmi hluboce věřícími, žili ve zcela jiné době. Rozsah lidského poznání byl přes jejich vlastní obrovský příspěvek nesrovnatelný s dneškem. Otázka existence boha vlastně v té době vůbec neexistovala, debatovalo se maximálně o tom, jakou může mít bůh formu.

Protože dnes už toho víme mnohem více, je načase si znovu položit i otázku proč vlastně člověk v boha v úloze stvořitele věřil a věří dodnes. A jestli prostor pro tuto víru stále existuje.

Hodinář a důkaz sporem

Shrneme-li současné argumenty, proč musí bůh stvořitel existovat, dostaneme se zhruba k následujícím dvěma odpovědím:

• čím víc toho víme, tím víc vidíme, jak je vše komplikované, nastavené s dokonalou přesností do nejmenšího detailu, není prostě možné, aby to vzniklo spontánně.
• víra je člověku vlastní. V boha odnepaměti věřili a věří lidé velice moudří, bůh je nedílnou součástí naší kultury a našich životů. Bůh prostě existuje, je všemocný a šmitec. Deal with it.

Podívejme se na výrok první. Protože ten na rozdíl od víry v boha pro víru samu zavání logickým argumentem.

Vzpomenete-li si ještě na „bajku o hodináři“ zmiňovanou v prvním dílu tohoto seriálu, je to přesně ono. Je-li něco komplikované, musí být autor komplikovanější. Na první pohled to vskutku dává smysl. Použijeme-li ovšem na tuto logiku matematickou indukci a důkaz sporem, bůh nám z toho musí dříve nebo později vypadnout.

Celý ten argument hodinářem se dá vyjádřit následovně: existuje-li X_n o komplexnosti Y_n, musí vždy existovat autor X_n+1 o komplexnosti Y_n+1, kde platí, že Y_n+1 > Y_n. Současně platí, že existuje nějaké maximální X_m o maximální komplexnosti Y_m (tj. bůh, jehož komplexnost je maximální z definice). Protože neexistuje X_m+1 ani Y_m+1, náš prvotní výrok nemůže být pravdivý. Jinými slovy – pokud platí, že složité věci mohou vzniknout pouze akcí něčeho ještě složitějšího, dostaneme nekonečnou smyčku, kdy ta každá další složitější věc vyžaduje ještě složitějšího autora. A to je prostě logický rozpor.

Ovšem pozor, dokázali jsme jen a pouze to, že neplatí argument, že bůh musí existovat kvůli tomu, jak je vesmír složitý, tj. kvůli prvnímu argumentu o pár řádků výše. Nedokázali jsme, že vesmír nebyl stvořen nějakou vyšší bytostí (která sama mohla být stvořena ještě něčím vyšším atd.), ale ani to, že neexistuje všemocný a dokonalý bůh. Dokonalost a všemocnost může v principu existovat, jen prostě existuje nikoliv kvůli tomu, že na základě logiky hodináře existovat musí, ale právě navzdory této logice.

Nicméně v naší argumentaci pro existenci boha stvořitele nám zbyl už jen jeden jediný argument: „Bůh stvořil svět. Říkali to v kostele. Smiřte se s tím.“

Bůh, nebo přiznání nevědomosti a důkazní břemeno

Je zřejmé, že fyzika patrně nikdy nebude schopna dokázat neexistenci stvořitele vesmíru. Existují různé hypotézy, co by mohlo být „před“ velkým třeskem (od myšlenky, že žádné „před“ prostě nebylo, po nejrůznější hypotézy o multiversu, vesmírech stvořených v černých dírách, cyklickém vesmíru atd.). Žádná z nich v současnosti není ničím víc, než hypotézou, kterou se současnou úrovní poznání nedokážeme nijak měřit a tudíž vědecky ověřit.

Ovšem i mezi tou nejšílenější vědeckou hypotézou, která je prokázaná (a prokazatelná) zhruba stejně jako existence boží, a náboženstvím je několik zcela zásadních rozdílů: dokud si věda své hypotézy neověří, neprohlásí o nich nic víc, než že „možná by to tak mohlo být, ale nevíme to a ani to netvrdíme“.

Aby se z hypotézy stala obecně uznávaná teorie, leží důkazní břemeno na tom, kdo tvrdí, že něco nějak je. Náboženství naproti tomu svá tvrzení prezentuje jako axiomatické pravdy. Svou zodpovědnost za prokázání, že to je pravda, přenáší na druhou stranu. „Dokážete, že bůh není? Tak je.“ A to je argumentační faul, protože neexistence něčeho je většinou nedokazatelná. Což ovšem z toho něčeho nedělá automaticky pravdu nebo přinejmenším plnohodnotnou alternativu. Nebo jinak: bez protože to prostě nejde. Proč ne? nestačí.

Existuje hromada chybných vědeckých hypotéz, mnoho pseudovědců podvodníků, ovšem věda jako taková má v tomto ohledu čistý štít. Existují i zdánlivě prokázané a nezpochybnitelné vědecké teorie, u kterých budoucnost prokáže, že jsou mylné. Rozdíl mezi vědou a náboženstvím je, že věda se i té nejkrásnější teorie v takovémto okamžiku prostě vzdá a nezajímá ji, jak vážená autorita za ní stojí. Stalo se to teorii Newtonově, stalo se to Einsteinovi (v případě kvantové fyziky), stane se to bezesporu mnohým dalším. Jasně vědci jsou taky lidé, takže se hezkých teorií (obzvláště vlastních) vzdávají neradi, ale věda jako princip je už dle definice bez emocí a oblíbenců – hovoří-li důkazy, musí staré do kopru děj se co děj. A tam, kde věda neví, umí říct rozhodné nevím, nevydává hypotézy za skutečnost.

Náboženství se boha pochopitelně nikdy nevzdá, i když z toho původního moc nezbývá. Protože mohu-li volit mezi slepou vírou a důkazy, volím důkazy, je jasné, že si vždy raději stoupnu do tábora „nevím“ než do tábora „věřím a proto vědět nepotřebuji“.

Bůh pozorovatel, bůh hráč

Ale možná že ty, milý čtenáři jsi jiný. Možná máš tu schopnost uvěřit něčemu bez důkazů. Nicméně pokud máš pravdu ty, když tvrdíš, že za svou existenci náš vesmír vděčí nějaké vyšší bytosti „protože proto“, je ještě dlouhá cesta od uvěření ve stvořitele vesmíru k víře v boha, který spravedlivě soudí naše činy a na základě jeho rozsudků putujeme do ráje, nebo do věčného pekelného ohně.

Protože i pokud je za náš vesmír zodpovědný nějaký stvořitel, co nás vede k tomu myslet si, že ho stále ještě zajímá? Ale víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si tuto otázku otevřenou do dalšího dílu.