5 kroků k jedinému bohu: Krok třetí – bůh lidí

Možná mne opravíte, ale patrně neexistuje náboženství, které by se spokojilo s tvrzením, že bůh stvořil vesmír, snad s ním má i nějaký záměr, ale Země a lidé na ní v tom nehrají žádnou podstatnou roli. Naopak většina lidem přisuzuje roli hlavní.

A to je ten okamžik, kdy se všechna náboženství bez rozdílu, pozorována s alespoň malinkatým odstupem, stávají vskutku absurdními. A lidé z toho vychází pěkně namyšleně.

Tisíce či miliardy?

V podstatě jsou dvě možnosti: buďto jsou svaté knihy pravdivé doslova, a pak všechno, co o vesmíru, jeho stáří a fungování víme, můžeme vylít do kanálu, smířit se s tím, že vše (a tím je myšleno naprosto vše) existuje v řádu pár tisíc let a přidat se do průvodu vykřikujíc „můj děda nebyl opice“.

To je pochopitelně argumentační game over. Ale naštěstí nežijeme v Americe, nýbrž v Evropě, takže tu existuje ještě druhá varianta: svaté knihy bereme doslova jen tam, kde se nám to hodí, a proto se přeneseme přes ty části o stvoření světa (a tisíciletých lidech) a uznáme, že vesmír existuje už nějaký ten pátek a existence lidstva v tom celkovém obrázku tvoří menší část, než tečka za posledním slovem v Dostojevského Vojně a mír.

Ostatně něco na ten způsob přiznává i katolická církev: jakž takž se přenesla přes evoluci (pochopitelně odstartovanou a nasměrovanou bohem), má své astronomy (kteří měří stáří vesmíru na miliardy, nikoliv tisíce let) atd.

Přesto tvrdí, že to všechno vytvořil bůh v podstatě jen proto, aby mohl vzniknout člověk, který je božím obrazem a vše se točí jen kolem něho.

Božská trpělivost

Pojďme si to dát do perspektivy, přičemž použijeme starý známý trik. Přirovnáme stáří vesmíru k jednomu roku. Takže dejme tomu, že bůh stvořil vesmír na Nový rok o půlnoci (patrně pod vlivem příliš bujaré oslavy). První týden byl ještě asi pln novoročních předsevzetí, protože vytvořil první atomy, z nich uplácal první hvězdy a galaxie. A pak asi konečně dorazila dlouhá kocovina až amnézie, protože úplně zapomněl, že chtěl původně tvořit člověka – trvalo tři čtvrtě roku, než ho napadlo, že by mohl vytvořit Slunce a Zemi (ta mu poněkud příznačně vyšla na jedenácté září). Nicméně to by ještě šlo – nakonec mu na jeho vrcholné dílo zbývalo ještě přes čtvrt roku. Jak s ním tedy naložil? Než se dostal k vytvoření něčeho, čemu se dalo říkat Homo, byl Silvestr poledne. A kdy to začal myslet konečně opravdu vážně a seslal nám na Zem sám sebe v podobě Ježíše, aby to všechno zrevidoval a konečně nasměroval správným směrem? Čtyři sekundy před půlnocí. A vůbec vše, co najdete v Bibli (včetně knihy Genesis, pochopitelně) se stalo zhruba za odpočítávání 10, 9, 8, 7…

Podobné analogie by šly samozřejmě tvořit i s ohledem na vzdálenosti, ale nebudu podceňovat čtenářovu představivost. Snad jen takový námět k zamyšlení: zkuste si porovnat velikost atomu se Zemí a potom velikost Země s velikostí (viditelného) vesmíru a dojde vám, jak moc jsme ve vesmíru významní.

Já, já, já, jenom já

Člověk musí být vážně celkem sebestředný tvor, aby si myslel, že bůh vytvořil miliardy a miliardy světelných let vesmíru a čekal miliardy a miliardy let na to, aby mohl vytvořit své veledílo – lidstvo.

Ale člověk opravdu sebestředný je – protože on jde mnohem dál. Bůh totiž podle něj toto všechno neplácal jen proto, aby stvořil lidstvo – on to dělal proto, aby stvořil člověka. Aby stvořil tebe, milý čtenáři.

A nejen, že boha osobně zajímá, jestli se budeš mít dobře. On tě každou sekundu tvého života sleduje a zcela zásadně mu záleží, abys žil podle toho, co on považuje za jediné dobré a správné. Ty miliardy let si prostě počkal, než se narodíš a jediné, co potřebuje ke štěstí, je, abys mu ty osobně projevil svou lásku. A pokud to neuděláš, projeví neuvěřitelnou kreativitu v tom, jak tě za tvou neposlušnost po věčnost trestat. (A chraň on, kdyby tě náhodou napadlo si u toho šahat do rozkroku, to je věc, která Alfu i Omegu dokáže vskutku dovést k slzám.)

On je záludný

Ale budiž – bohu záleží na každém jednom člověku a z nějakého důvodu je naprosto nezbytné, aby ho všichni zcela nekriticky vzývali. Dalo by se očekávat, že je-li to tak důležité pro toho člověka i pro boha samotného, dostaneme nějakou nápovědu, jak a co dělat.

Ovšem cesty páně jsou nevyzpytatelné, takže neočekávejte, že by se vám bůh zjevil osobně, nebo aspoň napsal nějaký nezpochybnitelný nápis na oblohu či vystoupil v hlavním čase ve vysílání CNN. Ty cesty jsou tak nevyzpytatelné, že ačkoliv většinou nemá dost času, zjevovat svou existenci a své záměry, když už si jej najde, nevolí nějakou všem zřejmou cestu, nenavštěvuje hlavní města největších velmocí, kde sídlí vládcové, kronikáři a vzdělanci, a tudíž by ho si ho mohl všimnout někdo důvěryhodný. Nikoliv. Jeho nejoblíbenějším médiem je osamocený negramotný pastevec na pokud možno co nejodlehlejší polopouštní pastvině.

Své naprosto zásadní a nezpochybnitelná učení pak nechá sepsat do knih, které mají dvě zásadní vlastnosti – samy sebe od začátku do konce popírají, ovšem člověk je má brát jako axiomy, o jejichž pravdivosti se nediskutuje.

Nevím, jestli vám to přijde jako důvěryhodná historka, na jejímž základě byste chtěli a byli ochotni založit veškerá svá životní rozhodnutí, pak hodně štěstí, ale nemůžete se pak divit, když se lidé kolem vás budou shovívavě usmívat, mluvit polohlasem a koutkem oka je zahlédnete, jak si poklepávají na čelo.

Náš bůh

Ale pozor. Člověka nestvořil jen tak nějaký bůh. Stvořil ho přece Bůh. Ten jeden a jediný. Všichni ostatní bohové jsou jen zvrácenými rouhačskými lidskými výtvory. Takže jak si vlastně toho správného boha vybrat? Ale víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si tuto otázku otevřenou do dalšího dílu.