5 kroků k jedinému bohu: Krok pátý – dobrý bůh

Abychom byli upřímní, zdaleka ne všechna náboženství tento krok poslední vyžadují. Mnohá si vystačí s tím, že lidem bůh vládne, je všemocný, co řekne, tak se podle toho musíme řídit, ale současně má také svrchovanou pravomoc chovat se jako nepředvídatelný despota a lidem nezbývá, než se tím nějak snažit proplout, moc ho nenaštvat, a pokud snesete dost obětí a bude mít štěstí, že bude bůh zrovna v dobrém rozmaru, možná váš život nebude cestou od bídy k utrpení.

Ne tak bůh křesťanský. Tento bůh je nekonečně milostivý, odpouštějící a ultimátně dobrý. Nám malověrným nezbývá než se zeptat: opravdu? Máme v podstatě dva zdroje, které nám mohou o boží dobrotě něco napovědět. Bibli a svět kolem nás.

Bible – slovo boží?

S Biblí máme pochopitelně poměrně základní problém: na jedné straně je Bible jediným a nezpochybnitelným oknem, skrz které můžeme nahlédnout do božích plánů a najdeme v ní obrázek toho, kým bůh je. Na straně druhé se jedná technicky o knihy dvě, v realitě pak o desítky, prapodivně poslepovaných a prolínajících se, od minimálně desítek, pravděpodobně stovek autorů, sepsaných v rozmezí více než tisíce let v několika jazycích.

Kromě toho existuje nespočet různých verzí této knihy. V průběhu let se Bible stala obětí jak neúmyslných úprav (byla překládána a přepisována ručně tisíci a tisíci písaři, kteří prostě nebyli imunní vůči lidské tendenci dělat chyby), jednak se do ní tu něco přidalo, tu něco vypadlo zcela záměrně, ať už byla motivací touha po odstranění kontroverze, nebo zcela pozemská snaha propašovat tam pokud možno svůj pohled na svět. Od dob vynálezu knihtisku se text Bible poměrně ustálil, ovšem do té doby nebyl nikterak neobvyklý přístup „nehodící se škrtněte“ (či „nehodící se si přepište, aby se to hodilo“).

Kdyby se jednalo o jakékoliv jiné dílo, stačil by nám fakt, že se jedná o práci silně ovlivněnou časovým, kulturním, i jazykovým prostředím jejích autorů a následných editorů, abychom k ní přistupovali kriticky až podezřívavě. Fakt, že Bible nejenže v mnohém neodpovídá našim znalostem historie (když už zapomeneme na fyziku a přírodní vědy vůbec), ale že také pochopitelně nemůže být kompatibilní s morálkou civilizovaného člověka žijícího v 21. století (či dokonce etalonem této morálky), by tedy nebyl v ničem šokujícím – a ani nikterak odsouzeníhodným. Prostě by se jednalo o dokument, mapující myšlenky jednotlivců a skupin, žijících v určitých obdobích dějin a majících určité motivace k sepsání toho, co sepsali.

Problém nastává v okamžiku, kdy přistoupíme na to známé „slyšeli jste slovo boží“. V takovém okamžiku musíme předpokládat, že Bible prostě tímto slovem božím je – a co je v ní napsáno, je možná fyzicky zapsáno člověkem, ovšem takovým, jehož ruka byla bohem vedena, a tudíž se de facto jedná o svého způsobu přímou řeč, kterou k nám bůh hovoří. A pokud chceme Bibli věřit, prostě k ní musíme přistupovat tímto druhým způsobem.

A pokud Bibli opravdu začneme brát jako boží slovo, narazíme velmi brzo na problém, že se nejedná o zrovna lichotivý obrázek, ve kterém se nám bůh vykresluje.

A můžeme úplně zapomenout na „faktografii“. I pokud přistoupíme na hru, že Bible není pravdivým historickým dokumentem, ale je pouhým popisem obrazu boží povahy a na ní založené lidské morálky, dostaneme se k poměrně jednoznačnému závěru: existuje-li biblický bůh, je to zcela nepochopitelná kreatura, jejíž jedinou konzistentní vlastností je sebeláska, zahleděnost sama do sebe, která vyžaduje slepou oddanost a poslušnost, ovšem ani ta jí nezabrání, aby se ke svým následovníkům chovala naprosto nepředvídatelně.

Bůh hraje s člověkem hru, jejíž pravidla mu pořádně nevysvětlil, a když už ten nešťastník pojme určité podezření, že ta pravidla chápe, tak mu je bůh v průběhu hry změní.

Vlastně máme o dobrotě boha v Bibli dva typy zdrojových informací. Za prvé jsou to jeho skutky, které jsou čímkoliv, jen ne ukázkou jeho laskavosti. A druhým zdrojem jsou pak boží prohlášení o sama sobě. A tu opravdu najdete na mnoha místech jeho přímá či zprostředkovaná prohlášení o tom, že je bohem milostivým. Trošku to jen kazí fakt, že je většinou pronáší v okamžicích, kdy někoho brutí.

(A jen tak pro pousmání a možná malé zamyšlení: uvědomili jste se někdy, jaký je oficiální body count Bůh vs. Satan uváděný v Bibli? Pochopitelně jsem to nepřepočítával, ale kdosi spočítal, že co se týče vyčíslených obětí je to cca. dva a půl milionu oproti deseti kusům. Tj. bůh vede asi 250 tisíckrát.)

Třetí přístup

(Katolická) církev ovšem volí pro svůj každodenní výklad Bible ještě třetí způsob, tj. ani zcela doslovný, ani zcela metaforický. Z praktického hlediska „akceptovatelnosti“ církve to není až tak udivující, ovšem z pohledu konzistence a uvěřitelnosti interpretaci celého na Bibli postaveném systému to je veliký problém.

Církevní přístup by se dal nejjednodušeji pojmenovat jako selektivní, neboli hezky česky „jak se nám to hodí“. Tam, kde je Bible v evidentním rozporu se známými fakty, ji máme brát jako metaforu, tam, kde její výklad očividně koliduje s morálkou dokonce i toho nejhoršího hromadného vraha, tam ji musíme chápat v kontextu doby, v níž daný text vznikl (a rovněž jako metaforu; a vůbec raději zapomenout). A části, které se současným image církve (ať už opravdovým nebo vytouženým) korelují, jsou citovány neustále jako důkaz boží dobroty.

Jen se zamyslete, kolikrát jste slyšeli z úst kněze např. 1. Korintským 13? (Každý kdo byl někdy na svatbě v kostele právě tolikrát, kolik těch svateb bylo.)

I naprostý neznaboh zná přikázání a úctě k rodičům.

Naproti tomu je podstatně méně často citována pasáž Římanům 9:13-18 nebo třeba Lukáš 14:26 (anglicky to zní ještě lépe). Záměrně vybírám z Nového zákona, protože tam si přece už bůh uvědomil, že vlastně není masový vrah, ale milující otec, no ni?

Pravda pochopitelně je, že bůh Starého zákona je prostě šílenec, pro kterého použití přívlastku dobrý vyžaduje vskutku neuvěřitelnou schopnost překrucování faktů. Namátkou stačí vzpomenout na ono slavné desatero, které mj. obsahuje i jedno opravdu veskrze nekontroverzní přikázání, to o tom nezabíjení – a co Mojžíš udělal jako první věc, když sestoupil z hory Sinaj?

A už vůbec si nepamatuji, že bych někdy slyšel z úst žádného kněze či teologa, že je proti božím přikázáním i samotná motlitba před křížem, o všech těch panenkách Mariích a svatých Barborách raději nemluvě.

Atd.

Jak číst kontroverzní knihy?

Toto by pochopitelně mohl být nekonečný výčet. Ale různým pasážím Bible se budeme věnovat podrobněji jindy, na podrobný rozbor tu místo není.

Podstatné je, že pokud ji chcete číst tak, že budete přeskakovat úseky, které se vám nelíbí, je to pochopitelně vaše právo. Pak třeba i dojdete k tomu, že je váš bůh dobrý. Potom totiž dojdete k naprosto čemukoliv, k čemu dojít budete chtít.

Já ovšem věřím tomu, že čtu-li nějakou knihu, která má být o morálce, musím ji číst celou. A dokonce ji ani nemohu posuzovat zdánlivě vyváženě: tj. tak, že na jednu misku vah dám to dobré, na druhou to špatné, a co převáží, to mi udělá celkový obrázek. Ne. To špatné je mnohem důležitější. Pokud to dobré nepřevládá zcela jednoznačně, je výsledek špatný jako celek.

Nicméně, jakkoliv je tento princip „nerovných vah“ dle mého názoru naprosto zásadní při četbě jakéhokoliv díla, z nějž mají vycházet morální hodnoty, je Bible kupodivu mnohými čtena za použití optiky zcela opačné. Čtenář se neptá, jestli je celek přinejmenším převážně dobrý, on hledá, jestli vůbec obsahuje nějaké známky dobra, to špatné ignoruje nebo relativizuje, a protože alespoň něco, co mu konvenuje, najde, dochází k závěru, že dobrý je i celek.

Je zřejmé, že použijeme-li tuto opačnou metodu, dokážeme najít kladnou hodnotu naprosto vždy a ve všem, třeba i v Hitlerově Mein Kampfu nebo jakémkoliv jiném dokumentu.

Je s podivem, že tento přístup je obecně přijímán jako akceptovatelný právě a pouze v případě náboženských textů, jindy přijatelný není.

Pokud tedy Bibli budete číst a hodnotit jako celek, je závěr jednoznačný. Nechci se příliš opakovat, proto to shrnu jen do jedné věty: Bůh je buďto bohem biblickým, a pak není dobrý, nebo je bohem dobrým, ale pak nemůže být tím, kdo je popisován v Bibli; obojí současně prostě není možné.

Svět kolem nás

Jak jsem zmínil výše, máme ještě jeden zdroj, ze kterého můžeme čerpat poznání boží dobroty a spravedlnosti. Je jím samotný svět kolem nás. Popravdě – i kdyby byla celá Bible naprosto mimo, co by mohlo být silnějším argumentem, než ukázat prstem kolem sebe a prohlásit: „Aha!?“

Upřímně ale skoro nevím, co na toto téma psát, tak je to očividné. Svět se prostě evidentně podle nějakých zákonů spravedlnosti neřídí. Hromada dobrých lidí (včetně těch upřímně věřících) umírá v mukách, zatímco nedobrým se daří náramně. To údajně ovšem bůh řeší posmrtně v rámci různých pekel a očistců. Jak se ovšem do božího plánu daří napasovat miliony umírajících dětí hlady nebo ve válkách (často vedených v jeho jménu), to prostě nevím.

Protože nechci tento díl protahovat nad únosnou mez, spokojím se zcela evidentním: projevuje-li se někde boží dobrota, tento svět tím místem není. Protože mi není dána schopnost nahlédnout za závoj smrti do života posmrtného, nezbývá mi vycházet z faktů, které mám k dispozici kolem sebe.

A můj závěr je zcela jednoznačný:

 

DOBRÝ BŮH NEEXISTUJE!

 

A to je všechno?

Ne není. Pokud jste si už mnuli ruce, že jsem dopsal pátý díl z pěti a dám konečně pokoj, bohužel vás zklamu. Nakonec tento seriál je pouze „podseriálem“ v této sekci mého bloku.

Existuje ještě mnoho témat, kterými je možno se zabývat a rád bych se k nim časem dostal. Ať už se jedná jednotlivé příběhy z Bible, prohřešky církve vůči jejímu vlastnímu učení, zamyšlení nad rozdílem mezi odsouzeníhodnými praktikami náboženského systému a selháním jednotlivců, jak je to s tím tolikrát deklarovaným ateismem u nás Čechů, ateismus a morálka, víra vs. nihilismus... A tak dál, je toho zkrátka hodně.

Nejdříve bych ovšem měl odpovědět svému věřícímu kamarádovi, Dejwosovi, kterého jsem svými články evidentně nazvedl ze židle tak, až si založil „protiblog“.

Ale víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si tuto otázku otevřenou do dalšího dílu.