Doublethink věřícího, doublethink ateisty

1984

Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo nečetl antiutopistcký román 1984 od George Orwella, vřele mu doporučuji si tuto mezeru ve vzdělání doplnit. Je to skvělá kniha. A vůbec není o náboženství.

I pokud knihu neznáte, dá se předpokládat, že jste se v životě museli setkat s termíny, které z ní pocházejí: Velký bratr, ideozločin, newspeak či doublethink se staly součástí našich jazyků a často je používáme, aniž bychom si uvědomovali, kde se vlastně vzaly.

Jak jsem předeslal, 1984 není kniha o náboženství, popisuje totalitu politickou, nicméně je až neuvěřitelné, kolik styčných bodů s naším tématem v ní najdeme. Protože se mezi ctěným čtenářstvem může najít někdo, kdo román nezná, dovolím si popsat pár myšlenek, které přináší, a které se při úvahách o náboženství přímo nabízejí.

Jednou ze základních premis společenského systému v knize popisovaného je schopnost tzv. doublethinku neboli dvojitého myšlení. Občané musí být schopni věřit současně si odporujícím tvrzením. Klíčové je v tomto konceptu slovo věřit. Systému nejde v zásadě o lidskou poslušnost, tj. aby se občané chovali, jako by protichůdným výrokům věřili a ze strachu z trestu prezentovali jednou jako pravdivý výrok první a jindy výrok opačný. Doublethink je stav mysli, kdy občan upřímně věří oběma výrokům současně a činí tak vědomě.

Zločinem v románové Oceanii není pouhý skutek proti systému. Zločincem se člověk stává již pouhou myšlenkou. Páchá tím tzv. thoughtcrime (myšlenkový zločin; do češtiny trošičku zavádějícím způsobem přeloženo jako ideozločin). Za tento zločin myšlenkou je možné uložit trest smrti stejně, jako za zločin opravdový – on je totiž ideozločin v principu chápán jako prohřešek mnohem horší než skutek reálně provedený. Ideálem společnosti, ke kterému se systém snaží lidi dovést, je stav, ve kterém nebudou občané takový zločin schopni spáchat.

(Tolik krátké představení dvou konceptů z této knihy. Každopádně pokud jste ji nečetli, tak vám vřele doporučuji to napravit, a to i v případě, že s mými závěry do morku kosti nesouhlasíte. A pokud vám to jazykové dovednosti dovolí, čtěte to anglicky. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak pro ten dokonalý newspeak.

A ještě na okraj – zdá se, že sám Orwell byl také schopným představitelem doublethinku: „spisovatel George Orwell se holedbal svým ateismem, zatímco člověk Eric Blair [občanské jméno] si uchoval hluboce zakořeněnou zbožnost“. Ale to berte jen jako perličku, o tom moc nevím, narazil jsem na to jen při pročítání hesla na Wikipedii.)

Doublethink a náboženství

Asi nebude těžké uhodnout, kam tím mířím. Věřící je nucen naučit se doublethinku hned z několika úhlů pohledu. Vlastně se už nejedná o doublethink ale o ultramega-multithink.

První úrovní, na které je potřeba doublethink aplikovat je samotná svatá kniha, v našem případu Bible. Protože se v reálu jedná o kompilaci mnoha textů od nepřeberného množství autorů, není žádným velkým překvapením, že je to kniha nejen značně nekonzistentní, ale že si na mnoha místech vysloveně odporuje, a to nejen v případě vysvětlování morálních principů ale i u popisů stejných událostí. Bible sama se sebou nesouhlasí prakticky od začátku do konce – od samotného stvoření člověka (Genesis 1:27 vs. Genesis 2:7–22) až po Ježíšovo zmrtvýchvstání (např. Marek 16:7 vs. Lukáš 24:33–36).

Některé rozpory v Bibli by se pochopitelně daly lidsky vysvětlit tím, že očití světci si pamatují různé události různě, někdo mohl lhát, některé věci byly pro jednoho důležitější než pro druhého. Na jiných místech si Bible odporuje prostě faktograficky (např. Ježíšova resp. Josefova genealogie vedoucí k Davidovi a dál podle Lukáše vs. totéž podle Matouše).

Problémem ovšem je, že Bible je pokládána za „slovo boží“. Nezbývá vám, než si buďto vybírat pasáže, které vám vyhovují (což v případě slova božího asi nebude ten doporučený přístup), nebo přepnout doublethink na turbo, a to nejen, pokud čtete Bibli jako historicky bezchybný dokument, ale i v případě, že ji berete jako bajku, která dohromady dává nějaká morální poučení – za stejné činy jsou na nejrůznějších místech zcela odlišné tresty, co je jednou trestáno smrtí, to je podruhé v pořádku.

Ovšem i pokud se dokážete vnitřně srovnat s faktickými rozpory a nejednotností Bible, přichází druhá úroveň doublethinku, podle mne ta nejpodstatnější: křesťan musí být schopen číst příběhy neuvěřitelné krutosti a bezcitnosti svého boha a jeho vyvolených a na jejich základě dojít nikoliv k tomu, že bůh je rasistické sadistické prase, který neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane, ale že je to milující bytost, která chce pro všechny jen to nejlepší. Obzvláště krutá je Bible k vedlejším postavám a komparzu. Všemilující bůh vyvražďuje nemluvňata, schvaluje otrokářství, nadřazenost jedné rasy nad ostatními, muže nad ženou, faktické mnohoženství a ještě k tomu je neuvěřitelně narcistický egoista, který neříká „budu rád, pokud mne budete milovat“, nýbrž „když mne nebudete milovat, tak vás zbrutím a budu brutit na věky věků – a bacha, vím, co si myslíte, takže nestačí se chovat, jako byste mne milovali, nezapomeňte, že ideozločin je ten nejhorší“.

Až už je Bible pravdivá či nikoliv, tak pokud její interpretace jako studnice lásky a dobra není tím nejdokonalejším příkladem doublethinku, tak už nevím co.

Úrovní, na kterých je křesťan nucen aplikovat doublethink, případně heslo Nevědomost je síla, je pochopitelně mnohem víc. Musí věřit, že církev je boží institucí a papež neomylný zástupce boha na zemi a současně žít s vědomím toho, co všechno napáchala, musí věřit, že náboženství je mimoběžné s vědou a přesto vědět, jaká tvrzení o fyzikálních i jiných přírodních faktech v historii církev prohlašovala a jak trestala ty, kteří tvrdili opak, musí věřit, že bůh dal člověku svobodnou vůli, ovšem kdykoliv ji použije, čeká ho za to jen trest.

Ale doublethink zasahuje i do jeho každodenního života: musí věřit tomu, že boží zákony jsou nadřazeny těm světským, ale žije podle těch druhých, zná nejrůznější nařízení a zákazy, které vychází buďto přímo z Bible nebo od duchovních představitelů a přesto se jimi často neřídí (celkem pochopitelně, protože nedávají smysl – no tak schválně, kolik křesťanů mělo sex tolikrát, kolik mají dětí – a pochopitelně až po uzavření manželství?), atd.

Mohl bych pokračovat, ale myslím, že je celkem zřejmé, co se snažím říct. Náboženství bez fanatismu není myslitelné bez pořádně pokročilého multithinku. Paradoxem je, že kdo doublethink nepraktikuje a věří opravdu bez přetvářky a upřímně, co mu jeho svatá kniha káže, a následuje vyšší než pozemské zákony, je ten, který nakráčí do redakce časopisu a vystřílí redakci. Kdo tak nečiní, musí bezpodmínečně část své víry obětovat. Díkybohu, že těch opravdu praktikujících, bezpodmínečných věřících zas až tolik není.

Doublethink a já

Jak jsem v předchozím díle předeslal, mám s náboženstvím obrovský problém, i pokud pomineme reálné historické a současné prohřešky církve a zůstaneme na úrovni filozofické debaty.

Coby člověk žijící v dosti sekularistické společnosti nejsem v běžném životě naštěstí příliš vystavován problémům, kterým musejí čelit lidé žijící v zemích náboženství nakloněnějších či vysloveně teokratických. V jedné rovině ovšem náboženství vskutku silně ovlivňuje i mne.

Byl jsem totiž rovněž donucen naučit se doublethinku.

Pokusím se co nejstručněji popsat, co tím myslím, snad to bude dávat nějaký smysl.

Ať už mám pravdu nebo se mýlím, není těžké si povšimnout, že jsem ve svých úvahách o náboženství došel k závěru, že se jedná o myšlenku po všech stránkách zvrhlou a zavrženíhodnou. A to až do té míry, že opravdu nevidím nějaké podstatné rozdíly v odsouzeníhodnosti křesťanství a nacistického učení. Vnitřně prostě vím, že náboženství je zlo, ať už se budeme bavit v rovině čistě filozofické nebo budeme analyzovat konkrétní reálné činy.

Ovšem současně je mi také jasné, že člověk věřící nerovná se zlý. A teď nemluvím o té hypotetické babičce z minulého dílu, která se o teologii nikdy nezajímala. Vím, že hodným člověkem může být i teolog, kněz, řádová sestra, věřící vědec. Protože těmto lidem (nejvíce těm posledním) se podařilo ve svých hlavách dovést výše popisované dvojité myšlení k dokonalosti, a přesto, že čtou stejné texty jako já, dokážou si na jejich základě vytvořit ideu boha milujícího, přejícího jen to nejlepší a ve svých pozemských životech se o dobro snaží též.

Jsem bez problémů schopen napsat rovnítko mezi katolickou církev a NSDAP, mezi Bibli a Mein Kampf, ovšem nikoliv mezi křesťana a nacistu. A to i přesto, že se mi u toho mozek cyklí v nekonečné smyčce a jen čekám, kdy vybouchne. A to, že mne věřící k doublethinku donutili, mne na nich štve snad vůbec nejvíc. Ovšem nutno přiznat, že mise byla úspěšná: protože já se v každodenním životě nechovám k věřícím slušně čistě proto, že se to očekává a abych byl schopen ve společnosti existovat, ale protože upřímně věřím, že i přes všechno, co jsem již napsal a ještě napíšu, může být i katolík v realitě běžného pozemského života dobrým člověkem. Vlastně takový doublethink na druhou.

Takže vědomě doublethinkuju. Ale rád se za to nemám.

Křesťanství, katolicismus – a to je jako vše?

Pozorný čtenář si asi povšiml, že se ve svých textech navážím skoro výhradně do křesťanství a obzvláště pak do katolíků. Asi by bylo na místě zodpovědět, proč tak činím.

A víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si tuto otázku otevřenou do dalšího dílu.