Intermezzo

Když jsem před zhruba čtvrt rokem začal s tímto sisyfovským dílkem, nevěděl jsem úplně jistě, co, pokud vůbec něco, z toho bude nad původní plán srovnat si myšlenky a hodit je někam na jedno místo. Jakkoliv to byla motivace dostačující, nebudu zastírat, že jsem byl zvědav, jestli to zbudí nějakou reakci nebo nikoliv.

Můj seriál se určitě nestal bestsellerem, každý díl si přečte pár desítek lidí, na straně druhé musím říct, že určité výsledky překonaly má původní očekávání.

(Pozn.: Značnou částí tohoto článku jsou reakce na články jiné. Proto to bez znalosti původních textů může být trošku nekompletní. Takže pokud se do četby celé této dlouhé nudle pustíte, byli jste varováni. A pokud by se vám do čtení nechtělo, věnujte aspoň krátkou pozornost textu „Mýtus o tom, že je křesťanství kolébkou moderní vědy a medicíny“, myslím, že by byla škoda, kdybyste o odkaz přišli, odrazeni délkou článku mého.)

Disputace s katolickým knězem

Za hlavní úspěch, ke kterému tato série článků vedla, je vyprovokování debaty s Kutnohorským páterem sedlecké farnosti, panem Pavlem Tobkem. Zatím za sebou máme takové malé dvouhodinové oťukávání, v rámci kterého jsme se zatím dotkli především pouze velice obecného filozofického pohledu na to, zdali má vůbec smysl uvažovat o tom, ptát se po smyslu vesmíru, života a existence vůbec.

Asi nikoho příliš nepřekvapí, že výsledkem této debaty nebylo nějaké přiblížení našich světonázorů, přesto musím ocenit jednak to, že je pan páter vůbec ochotný se s takovým heretikem, jako jsem já, bavit, a pak příležitost mít možnost naslouchat názorům, které jsou sice pochopitelně z mého úhlu pohledu naprosto pomýlené, nicméně bez jakéhokoliv sarkasmu uznávám, že je má pan Tobek dobře utříděné, zná poměrně slušně pozici druhé strany a je radost se s ním bavit.

Měl-li bych shrnout pár hlavních klíčových myšlenek, které můj protivník v debatě uvedl, a které mi utkvěly, myslím, že nebudu příliš nepřesně interpretovat, když to shrnu následovně:

Existuje nenulová pravděpodobnost, že existence smysl má (dokázat opak nedokážeme), mnoho (většina) filozofů v dějinách došlo k závěru, že smysl musí existovat, kolem sebe vidíme spíše řád než chaos, ergo smysl existuje. A už jen to, že si otázku po smyslu klademe, je nepřímým důkazem pro kladnou odpověď na tuto otázku.

Má pozice tu už byla párkrát nakousnuta a bude předmětem jednoho velice brzo plánovaného dílu, proto pouze stručně:

Na základě neschopnosti něco dokázat či vyvrátit nejde v tvrzení jít dál, než k výroku „nevíme“. Ovšem v tomto případě existuje tolik nepřímých důkazů (viz jen namátkou už zmiňovaná naprosto epizodní role, kterou člověk v rámci velikosti i stáří vesmíru hraje), že prohlásit, že vesmír prostě je a žádný smysl nemá, je zcela relevantní závěr. Přinejmenším pokud by to měl být smysl tak, jak je prezentován filozofy i kněžími – tj. smysl, ve kterém je člověk nějakou podstatnou či snad hlavní veličinou. Samotný fakt, že někdo, ať už jakkoliv ctihodný, v dějinách došel k závěrům jiným, není důkazem ničeho. Ano, je jistě na místě se vyslovenými myšlenkami zabývat, ale není to automatickým důvodem k jejich přijetí.

Více k tomuto tématu jindy. Podstatné ovšem je, že jsme se předběžně domluvili, že ve své disputaci budeme pokračovat – a zajisté se dostaneme i k mnohem hmatatelnějším tématům týkajícím se každodenního života. A to bude určitě předmětem mnohem tvrdšího názorového střetu.

Dejvosův blog

Dalším zaznamenáníhodným výsledkem mého snažení je skutečnost, že jsem jednoho svého věřícího kamaráda, Davida Hlavinku, nakrknul svými výplody natolik, že si založil vlastní protiblog. Zatím tam je jen jeden článek, ale doufám, že se časem také rozepíše. Už jen samotný fakt, že se někdo nechá inspirovat k takové reakci, je upřímně mnohem víc, než v co jsem na začátku doufal, a to i přes to, že s uvedenými závěry (vcelku předvídatelně) bytostně nesouhlasím.

Každopádně jsem Dejvosovi slíbil reakci, takže tady je:

Zaprvé jej musím ujistit, že nemusí mít obavu o plnost mého života. Kdyby většina lidstva většina lidstva věřila ve špagetové monstrum, fascinovalo by mne to stejně, a pokud by na základě této víry utvářela svou morálku, křičel bych proti tomu stejně hlasitě. A to nikoliv proto, že bych nevíru v ono monstrum považoval za nějakou prázdnotu v mém mrzkém životě.

V první části článku Dejvos poměrně věrně popisuje vznik Bible – tedy, že je to v zásadě nesourodý kompilát z hlediska časového, jazykového i místního, jak nakonec zmiňuji i v posledním díle tohoto seriálu. Nicméně hned v dalším odstavci uvádí, bez uvedení toho, co ho k tomu závěru vede, že je to kniha bohem inspirovaná. Jediným argumentem, který pro toto tvrzení dokážu najít já, je argument kruhem – tvrdí to o sobě sama Bible.

Na otázku „proč?“ nám exaktní věda (fyzika, chemie apod.) vskutku odpověď nedává, protože v jejím kontextu je to opravdu otázka nesmyslná, minimálně na úrovni našich znalostí. Tuto otázku si můžeme bez problémů klást v oborech měkčích (etika, psychologie, kultura, dějiny) a občas můžeme dojít k závěrům podobným, k jakým dochází náboženství (viz Nezabiješ), jindy se s těmito názory ztotožnit nemůžeme (postavení žen, otrokářství…) A tyto obory jsou pochopitelně relevantní pouze v kontextu člověka a lidstva, z pohledu „všeho“ smysl nemají. (Budu-li se ptát proč – tj. za jakým účelem – vybouchla supernova, těžko to napasuji na jakýkoliv z těchto oborů.)

Ovšem Bible nám odpověď také nijak nepřibližuje. Jediné, co se z ní můžeme dozvědět, je to, jaký byl pohled na věc některých lidí v několika obdobích na několika málo místech, zhruba na trojmezí Asie, Afriky a Evropy. Pokud se snažíme dnešní etiku zkompatibilnit s Biblí, nezbývá nám než striktně selektivní čtení. Protože Bible netrpí jedním z neduhů, ze kterého je paradoxně obviňována i věřícími – a to nejednoznačností. Ano, je nekonzistentní, ovšem v jednotlivých svých částech je až neuvěřitelně konkrétní v tom, co se má konat, a co následuje pro ty, které tak konat nebudou.

Pokus o napasování Velkého třesku do Genesis taktně přeskočím…

Zajímavá pasáž je pak ta o boží krutosti – a naší schopnosti jí porozumět respektive o naší tendenci si ji chybně vykládat naší optikou. Z ryze ateistického pohledu by to jistě šlo přeskočit, protože pro argumentaci je tu již nutno „přistoupit“ na pravidla hry (tj. že bůh existuje), ale protože podobnou hru zde hraji s chutí, rád se dotknu i tohoto.

Prvním aspektem, který v mých očích boha automaticky diskvalifikuje, je obecný přístup k „vedlejším postavám“. On totiž netrestá primárně ty, kteří zhřešili, naopak těm většinou nechává opakovaně své chyby napravovat. Trestá všechny kolem. Všechny, kteří nejen neprojevili žádný konkrétní hřích, ale kteří ani v principu nemohli o božích plánech a „koridorech“ nic vědět. Ano bůh v Bibli trestá, jako by trestal člověk. Pokud je boží motivace a plán natolik tajemná, že ji nejsme schopni svým myšlením pojmout, je zaprvé poněkud podivné, že nám ono myšlení, které s ním je schopno jít do sporu, vůbec dal, za druhé jde zajisté o jiného než biblického boha – protože ten je popsán poměrně jednoznačně. A zdá se být zcela zřejmé, že bůh netrestá apriori zlo, ale onu odvahu, přistupovat k němu kriticky. A činí tak zcela konkrétně i dnes prostřednictvím svých církví. Což je okamžik, kdy se dostáváme z oblasti hezké teoretické intelektuální debaty do fáze, kdy je potřeba odsoudit tuto aplikovanou víru, v jejímž důsledku pak přeneseně i doslova hoří knihy i lidé.

Reakci na vztah víry a vědy si dovolím spojit do jedné o pár řádků níže. Ovšem tvrdit, že mě bůh obdařil darem víry, je evidentní lež. Něčeho podobného bych si musel všimnout, protože se vírou již nějaký pátek zabývám a přes svou upřímnou snahu jsem nezaregistroval ani záchvěv.

Nad dopisy diváků

V osobní i Facebookové debatě mi bylo ještě předloženo několik článků k zamyšlení. Prý mne usvědčují z omylu. Vybírám tři hlavní, z nichž dva jsem minimálně ze začátku považoval za zajímavý námět k zamyšlení, třetí pak považuji za blábol od začátku do konce, ale protože má údajně dokazovat plnou kompatibilitu vědy a náboženství (či dokonce toho, že to první je podmíněno druhým), reakci si to určitě také zaslouží.

Ateisté a agnostici

První článek, který tvrdí, že neexistuji, zmíním pouze okrajově. Nikoliv proto, že na něj chci nejméně reagovat, ale právě naopak: protože má tak silnou korelaci s jedním z plánovaných dílů, že ho podrobněji rozeberu (použiji) až později.

To o té korelaci platí především o první části článku, ve které je skvěle popsán přístup nás ateistů k hodnocení našeho poznání světa a závěrů, které z toho vyvozujeme.

Na tomto místě bych rád zmínil pouze jednu malou poznámku/potvrzení toho, nad čímž se článek tak podivuje: ano, opravdu si nemyslím, že existuje nějaké dobro a zlo na úrovni vesmíru. Dobro a zlo bezesporu existuje, ovšem pouze jako lidský koncept (který je ovšem nedílnou součástí naší společnosti, dokonce snad přímo naší genetické informace). Ano, smysl pro dobro se vskutku dá nazvat pudem, stejně jako mnoho jiných vznešených vlastností, jako je láska a podobně.

Upřímně jsem úplně nepochopil, proč s tím má autor článku takový problém a jak na základě toho dochází k tomu, že rozlišuje-li člověk dobro a zlo, musí z toho vyplývat, že existuje bůh (nadto ještě bůh křesťanský, který v principu nehlásá dobro, ale lidskou subsidiaritu, podřízenost tomuto stvořiteli). Po takřka bezchybném popisu ateisty (humanisty) přichází v druhé části článku tradiční argumentace kruhem – bůh (Ježíš) v bibli tvrdí, že původcem všeho, ergo je to pravda.

Přiznám se, že moc nehovím všem těm sofistikám, které se snaží dokázat, jestli byla dřív slepice nebo vejce. Jasně, že je zajímavým myšlenkovým cvičením přemýšlet o tom, jestli vůbec existuje poznání, jestli nejsme jen hologramem či pamětí nějaké počítačové hry a do nekonečna debatovat o tom, jestli jsme schopni objektivního poznání, jsme-li sami součástí systému. Ovšem přes to, že se o tom z dlouhé chvíle mohou hádat generace filozofů, odpověď je jednoduchá: Ne, nejsme schopni jednoznačně dokázat či vyvrátit nic z toho. Možná vesmír vznikl před pěti vteřinami a veškerá historie je jen iluzí. Ovšem pokud tento jediný axiom (tj. že to co vidíme kolem sebe, existuje) nepřijmeme, jsou veškeré podobné debaty zbytečné. A pokud jej přijmeme, nikde nám z něho bůh nevykukuje.

Rozhovor

Druhým článkem je rozhovor – a to s člověkem, který je přesně tím lidským druhem, který je jedním z hlavních impulsů pro tuto sérii – a totiž s vědcem/knězem.

Nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že se v okamžicích, kde se víra s vědeckým poznáním dostává do nějakého konfliktu, nechává otázky nezodpovězeny („Na to se ptejte teologů“). Dle mého názoru zcela správně říká, že relevantní odpovědí ve vědě je „nevím“, ovšem v náboženství taková odpověď evidentně nestačí. A právě tam, kde by mohl být rozhovor nejzajímavější (možnost existence života všude ve vesmíru, evoluce…), tam se nedozvídáme nic. Kromě kouzelné formulace „Soudí se, že to nesmí být pravda“.

A pak samozřejmě následuje kopanec do Dawkinse. Pochopitelně někomu nemusí být pochuti jeho aktivismus. Zajisté  není potřeba s jeho (nebo mými) názory souhlasit. Ale znovu (pokolikáté již?) se tu objevuje ono přirovnání ateismu k náboženství. Protože je to tak opakující se námitka, budu ji věnovat celý následující díl. Možná že se my všichni ateisti krutě mýlíme a skončíme v plamenech pekelných. Ale podsouvat nám, že nedostatek víry je totéž, jako víru mít, je prostě argumentační faul. Neboli, chcete-li, víra v nic je zcela něco jiného než víra v něco. Ano, může to skončit v nihilismu. Ano, nemusí to být veselé. (To, že je něco pravda, ještě neznamená, že se nám to musí líbit.) A ano, dokonce to nemusí být ani pravdivé. Ale není to totéž.

Náboženství a věda

A konečně ten třetí, podle mne ten nejhorší. Má se nejen jednat o důkaz toho, že víra a věda mohou zcela bez problémů koexistovat, ve svých závěrech jde ještě podstatně dál: tvrdí, že v podstatě věda bez boha možná není. Co se v něm tedy píše?

V prvním bodě ještě až takový problém není – ano, pokud by bůh byl autorem fyziky a uspořádání hmoty, svět by vskutku mohl fungovat, tak jak funguje, ať už s bohem, nebo bez něj.

Od bodu dva to už jede z kopce. Implikuje se tu, že otázka jak nemůže existovat bez otázky proč. Věda nás pochopitelně nenutí vyřadit slovo proč ze slovníku. Jediné, co tvrdí, že věci se prostě dějí. Jídlo mi na stůl může bezesporu někdo připravit, protože mne miluje. Ovšem co to dokazuje, vskutku nevím. Mají se snad přeživší po výbuchu sopky ptát, proč je ta sopka nesnáší a z jakého důvodu zasypala jejich vesnici? V tomto případě je otázka proč (za jakým účelem) evidentně nesmyslná. Prostě měli smůlu.

Třetí a čtvrtý bod článku už pak jsou vyloženě blábol. Fakt, že je Země kulatá byl znám již dávno před tím, než se po ní proháněl Ježíš a jeho Magnificent Twelve. Pokud se někde ve středověku vrátila představa ploché Země, vycházela tato myšlenka právě od katolické církve (ovšem i v rámci této církve nebyla kulatá Země zcela zapomenuta). Pokud potřebovala církev tuto „otázku“ znovu otevírat, pak to jen ukazuje na temno, do kterého celá západní civilizace po rozšíření křesťanství upadla.

A tady se dostáváme k jedné z nejčastějších dezinterpretací vlivu církve na rozvoj vědění. Protože naprostá většina evropských vědců minulého tisíciletí bylo věřících katolíků, je nám podsouváno, že to byla katolická církev, která měla hlavní vliv na šíření vědění. Nutno si uvědomit, že katolíkem byl po nějakých -náct set let v Evropě prakticky každý, proto i prakticky každý vědec. Chtěl-li být už někdo opravdu hodně velký punker, koketoval s myšlenkou, že snad není stoprocentní interpretace předkládaná oficiální církví. Samotnou existenci boha nikdo nezpochybňoval. Reálný vliv církve na vědecký přístup zcela evidentně negativní (cenzura, zastrašování i přímé trestání vědců).

Asi nejlépe je vliv církve vidět na celkovém objemu vědění v době, kdy byla nezpochybnitelnou vládkyní všeho – jak ukazuje uvedený graf, prakticky tisíc let byla naprostá doba temna, která se začala trošku spravovat teprve v době osvícení – tj. v době, kdy pomalinku, ale jistě její vliv začal slábnout.

Pokud vládnete aspoň trošku anglicky a máte dost času, velmi vřele doporučuji přečíst si článek „Mýtus o tom, že je křesťanství kolébkou moderní vědy a medicíny“ a rovněž navazující článek „O tomhle zpropadeném grafu“.

Ano, existovala náboženství, ve kterém se vědě relativně dařilo, ale křesťanství mezi ně nikdy nepatřilo. (Pro mnohé bude možná překvapením, že jedním takovým příkladem může být třeba raný Islám – což je třeba důvod, proč máme algebru, alchymii, tj. chemii, ale třeba i alkohol.)

A jedeme dál

Nemůžu pochopitelně do budoucna slíbit takto podrobné rozbory všech reakcí/odkazů, které na mé články do budoucna dostanu. Přece jen to je volnočasová aktivita, která i tak zabírá celkem dost času, a tyto reakce jsou dosti nečitelné pro někoho, kdo původní články nečetl. Na straně druhé by bylo zbabělé se těm reakcím vyhýbat, takže pokud to bude jen trošku v mých silách, budu se snažit reagovat. Obzvlášť pak na ty nesouhlasné reakce.

Každopádně teď bychom se konečně mohli podívat na to, kdo to vlastně je ten ateista a agnostik a podobné zjevy. A jak do toho naproti tomu zapadá člověk věřící. Ale víte co? Dnes už je to dost dlouhé. Nechme si tuto otázku otevřenou do dalšího dílu.