Uprchlické kvóty: úplně všechno špatně

Nedávno jsem psal o tom, jak máme tendenci si v případě polarizovaných sporů vybrat jednu stranu jako favorita, a proč to není vždy úplně dobrý nápad. A už tu máme další příklad sporu, ve kterém dělají úplně všechny zainteresované strany všechno tak špatně, že se dá těžko vybrat, za koho by člověk chtěl kopat. Tentokrát se jedná o uprchlické kvóty.

Proč by kvóty měly smysl

Přiznávám, že slovo kvóta na mne působí jako červený hadr na býka, protože v drtivé většině případů, kde se to slovo použije (především pak zemědělství – viz třeba mlíko, víno atd.), dá se přestat číst, a vyberete-li si stanovisko proti, chybu neuděláte.

V případě uprchlíků by ovšem mělo smysl, kdyby se státy EU dokázaly shodnout na tom, kolik půjde uprchlíků kam. Jasně, všichni uprchlíci chtějí do několika mála vyspělých zemí. Na stranu jednu se jim není co divit, kdo by raději než do Rumunska (nebo Čech) nechtěl jít do Německa? Ovšem uprchlíkům by mělo být dáno jasně najevo: ano, chápeme vaši neutěšenou situaci, utíkáte před válkou. My vám chceme pomoci. Ovšem nemůžete očekávat, že si budete vybírat, kde skončíte. Jedna země na vás peníze nemá a jste-li váleční, nikoliv ekonomičtí uprchlíci, přijmete azyl tam, kde je bezpečno, nejen tam, kde je bohato.

I při pomáhání musejí prostě existovat nějaká pravidla a i ten, kdo pomoc objektivně potřebuje, nemá právo si diktovat veškeré podmínky a má být svým způsobem rád, že vůbec narazí na někoho, kdo mu pomoci chce.

Kdybychom měli osvícené politiky, tak by se na této základní premise shodli a debatovali by o číslech a jiných detailech – jestli toto je málo, toto už moc, jestli máme na to přijmout tolik a tolik lidí, jaké standardy má pomoc splňovat, jaká práva ale i povinnosti mají mít sami uprchlíci atd. Namísto toho se čeští politici svezli na nacionalisticko-xenofobní vlně a začali křičet „nám nikdo nebude říkat, co máme dělat.“

Zdálo by se tedy, že pravda je na straně Německa a EU vůbec.

Německá strategie lehce nerozvážná, ale budiž

Od začátku krize byly mé sympatie poměrně jednoznačně na straně Německa. Ale pak začaly přicházet přešlapy monstrózního kalibru.

První strategickou chybou bylo bezesporu německé pozvání uprchlíků ústy Angely Merkelové. Tou chybou nebylo pozvání samotné, to bylo naopak oceněníhodné, problémem bylo, že tak bylo učiněno bez jakékoliv strategie a konzultace s tranzitními zeměmi, jak se tam ti uprchlíci dostanou, bez podmínek, jaké musejí přišedší splňovat, co se bude dít, až Německu dojdou kapacity, peníze a/či trpělivost atd. Nedá se příliš divit, že se uprchlíci nekontrolovaně rozeběhli směrem Berlín a vznikl chaos.

Nicméně u mne osobně stále ještě nad kritikou strategie převažoval obdiv nad odvahou a odhodláním pomoci.

Jak EU (zase) kopla demokracii mezi nohy

Problém ovšem začal v případě vyjednávání o kvótách jako takových. EU a Němci zvlášť po čase de facto rezignovali na vyjednávání s objektivně problematickými zeměmi, mezi které bohužel patříme, a dali se na velmi problematickou cestu tu vyhrožování (sebereme vám peníze, které s problémem sice nesouvisí, ale dejte tam zpátečku, jinak je nedostanete), tu na ohýbání pravidel.

To první by se ještě dalo pojmenovat nikoliv vydíráním ale vyjednávací strategií, to druhé je podle mne velice, ale obrovsky nebezpečná věc.

Aby se země shodly na kvótách, byl potřeba jejich stoprocentní konsenzus. Uznávám, že dohodnout se polofašistickým Maďarskem, nacionalistickým Slovenskem, amatérským Českem, či vychcaným Polskem (atd.) je úkolem vskutku sysifovským, ovšem hlavním principem EU by měl být respekt k dohodnutým postupům a právu obecně.

Namísto toho se většina (do té doby poměrně rozumně znějících) členů EU rozhodla v průběhu hry změnit její pravidla. Namísto jednomyslného schválení kvót bylo rozhodnuto, že se použije proces, kdy se to protlačí jednoduchou většinou hlasujících ministrů zahraničí (nikoliv premiérů).

Jakkoliv mi z Fica běhá mráz po zádech a jeho postoj ke krizi (a takřa ke všemu) považuji za naprosto děsivý, v tomto konkrétním případě se mu skoro nedivím, že se chce s EU soudit. Ne proto, že bych souhlasil s tím, že by Slováci měli na uprchlíky kašlat, ne proto, že gros schváleného je primárně špatně, ale proto, že způsob, jakým bylo schválení dosaženo, je prostě fackou do tváře fungování EU.

Vzpomínáte na Lisabon?

Můj postoj k EU je dlouhodobě, eufemisticky řečeno, dosti ambivalentní. Jasně, faktické odstranění hranic, možnost cestování za turistikou i prací atd., to jsou věci, nad kterými se dá pouze tleskat, ovšem socialisticko-byrokratická mašinerie, kterou EU představuje, dává jen málo příležitostí brát EU a EC za své.

Nicméně by se chtělo doufat, že kdyby nic jiného, je EU garantem opravdové demokracie a platnosti dohod. Byť výsledkem nemusí být vždy to, co jeden nebo druhý považuje za správné. To je holt obecně daň za demokracii a dodržování dohod.

Od dob schvalování Lisabonské smlouvy si to už moc nemyslím. Proč? Ponechme stranou, jestli je tato smlouva dobrá či nikoliv, jestli ji EU potřebovala (potřebuje) nebo ji naopak škodí. Podstatné je, že pro její schválení bylo potřeba odsouhlasení všemi členy EU. V některých zemích bylo v souladu s místními zákony potřeba schválení referendem.

A Irští občané řekli ne.

V každém slušném schvalovacím procesu by to znamenalo konečnou – podle pravidel týkajících se této konkrétní dohody se prostě nepodařilo přesvědčit všechny země, takže konec. Mohlo se jednat o nějaké jiné smlouvě, kterou by následně opět musely schválit všechny země, mohlo se naříkat nad tím, jak to Irové pohnojili, ale prostě se v rámci pravidel nějak rozhodli, mohlo se nám to nelíbit, ale to bylo asi tak vše, co s tím mělo jít dělat.

Namísto toho se EU a Irská vláda rozhodly pro přístup vskutku kreativní. Vyjednali nějaké mikroskopické změny a záruky (o kterých pochopitelně už ostatní země nehlasovaly) a de facto prohlásili, že to Irové tak úplně nepochopili a nemysleli, a nechali je hlasovat znovu. Otázka je, kolikrát by museli Irové hlasovat, kdyby se v druhém hlasování neumoudřili a neuposlechli „dobře míněnou radu“ svých představených, aby neházeli vlny.

Na principech záleží

Jasně, je to šest let, s migrační krizí to nemá nic společného, ale oba dva příklady o přístupu EU „když jde do tuhého“ něco vypovídají. Myslím, že pokud by měla EU mít nějaký silný, opravdu nezpochybnitelný základ, má jím být to, že co je dohodnuto platí, dokud se nedohodne něco jiného, i kdyby se nám to nelíbilo. Všechno ostatní jsou technikality, toto musí být svaté.

Proto, přestože si myslím, že kvóty určující množství přijímaných uprchlíků mají v principu smysl, je způsob, jakým byly protlačeny ještě větší fail, než jak se k tomu postavili notně bezpáteřní politici v naší zemi.

A protože to nebyl první příklad, kdy se to stalo, nabízí se otázka, jak to s tou demokratičností Evropské unie opravdu je. Fakt mne štve hysterické povykování některých politiků a bývalých prezidentů plné populistických až nacionalistických nářků nad ztrátou národní identity a suverenity. Ještě víc mne štve, když jim EU vlastně dává za pravdu.