Smrt inovativním designerům

Ne že by mne nezajímalo, jak živými barvami se na mne směje monitor a kolik FPS dokáže grafická karta vymáčknout z nejnovější počítačové hry. Ale bohužel mi není umožněno, abych se takovými detaily zabýval.

V prakticky každé firmě vyrábějící počítače či telefony je oddělení, které nedělá nic jiného, než že se snaží udělat nově usednuvšímu uživateli daného zařízení ze života peklo tím nejméně nápadným ovšem současně tím nejokamžitějším způsobem.

Tam sedí hromada maníků s tituly z prestižních designérsko-technických škol a, doufejme, v dobré víře měří hromadu věcí: kolikrát kdo použije klávesu enter, kde lidé nejčastěji hledají shift, jestli je častěji potřeba klávesa ctrl nebo fn, jestli někdo používá zpětné lomítko, jestli je na klávesnici dostatečné množství běžně používaných znaků a pokud ne, kam je ještě nacpat, jak velké šipky a kde uživatelé chtějí, jak mají velké prsty a jaký jim tedy vyhovuje rozestup mezi klávesami a jak velké vůbec mají být, jak velký je potřeba mezerník, jestli někdo používá funkční klávesy, jestli je potřeba klávesa delete, page up či end a mnohé další.

Výsledkem je, že pokud si prohlédnete 10 počítačů a najdete dvě stejné (a to i od stejného výrobce), můžete si jít s odvahou vsadit sportku, protože dnes máte fakt štěstí a nemůžete nevyhrát.

Když píšu, že je pro mne hlavním kritériem výběru klávesnice, vůbec tím nemám na mysli zdvih kláves, jejich povrchovou úpravu, či razanci úderu, kterým do nich můžu praštit. Můj výběr se prostě omezuje na to, jestli najdu enter.

Vlastně nechápu, proč tato kreativní oddělení ignorují hlavní pole, kde by jejich specialisté mohli teprve projevit tu pravou míru užitečnosti. Co si budeme povídat, od doby, kdy někdo spočítal, že by psací stroj měl mít QWERTY klávesnici, se přece mnohé změnilo, a určitě by se dalo vyladit optimálnější rozložení písmenek (pochopitelně by to každému vyšlo jinak, takže by každá další klávesnice mohla být originálním kouskem). V našich zeměpisných šířkách můžeme poděkovat alespoň německým soudruhům, díky kterým nejsme schopni napsat poslepu seynam, o dvojtečce nemluvě, ale co si budeme povídat, už je to nějaký pátek a chtělo by to nějakou opravdovou inovaci, pokud možno v měsíčních intervalech.

Nutno dodat, že pozornost, kterou tito návrháři nevěnují rozložení písmenek, neleží ladem. Intenzivně ji věnují dalším drobnostem na poli počítačů i novějších vymožeností, jako jsou mobilní telefony apod. Přestože má počítač jen 4 boční strany a 4 rohy, existuje bezpočet variant, kde hledat zdířku pro napájecí kabel, a pokud se pustíte do tak smělého činu, že se pokusíte zastrčit USB paměť poslepu, tak to už je opravdu odvážný projekt, protože i když odhadnete, kde je u USB nahoře a dole, obvod průměrného notebooku může být přes půl metru a pravděpodobnost, kde se bude USB zásuvka nacházet, je na všech místech naprosto stejná. Stoupá výrazněji snad jen na místech, kam si můžete být jisti, že nedosáhne kabel od ochlazovací podložky, takže pokud můžu nabídnout tip, začněte s hledáním tam. Akorát bacha – hned vedle bude patrně téměř identický výstup HDMI.

Kapitolou samou pro sebe jsou pak mobilní telefony. Na typickém androidním telefonu jsou tři základní ovládací tlačítka: návrat na homepage, návrat o krok zpět a pak jedno, o kterém si patrně ani v Androidu nejsou jisti, co s ním (dříve menu, dnes jakási obdoba Area/Metra/či jak se do dnes smí jmenovat). Přestože to „úplně domů“ bývá kupodivu téměř vždy uprostřed, klávesa „o krok zpět“ (která mi na rozdíl od toho „menu/Aero“ celkem citelně chybí na iPhonech), cestuje zprava doleva tak, že jakkoliv je to statisticky nemožné, mám pocit, že se ještě nestalo, abych vzal do ruky po sobě dva telefony, kde by bylo vždy na stejné straně.

A to pochopitelně nemluvím o kreativitě neskonale větší, pokud se týká umístění postranních tlačítek a zdířek. Už jste viděli dva telefony, kde by klávesa zapnout, ovládání hlasitosti, fotoaparát, zdířka pro nabíjecí kabel, sluchátka, či paměťovou kartu byly rozmístěny alespoň přibližně stejně?

Uznávám, že může být trošku priveľa vyhrožovat úkladnou vraždou všem autorům klávesnic (mobilních telefonů, dálkových ovládání, ovládání elektrických okének v autech, dálkových ovládání zámků těchto aut a … laskavý čtenář si seznam doplní sám), které budou již navždy dělat totéž. Budu tedy konstruktivní.

Co takhle je všechny zavřít na konferenci, ze které nebudou po vzoru kardinálů volících papeže vypuštěni, dokud se nedohodnou na finální verzi, která bude hodna toho slova. Poté bych jim všem vyplatil zlatý padák, s nímž by do konce života nemuseli (a nesměli) pracovat, tj. vymýšlet kulatější kolo. Nikoliv v zájmu jejich pohodlí, ale v zájmu nás uživatelů. Spolu s naším ex-premiérem Špidlou si troufnu tvrdit, že zdroje tu jsou. Firmy, které podobné zhůvěřilosti vymýšlejí, nepatří k nejchudším a možná by spolu mohly konečně začít soutěžit lepší výbavou svých výrobků než tím, jestli bude enter čtvercový, obdélníkový, ve tvaru obráceného L nebo nějakého ještě neobjeveného tvaru.

P.S.: Před pár lety na podobné téma napsal brilantní článek Pixy. Myslím, že by ode mne bylo nezodpovědné na něj neodkázat.