Zeman – president sjednotitel

Já vím, je to jako když Kočička s Pejskem dělali dort. A možná vidím souvislosti, kde nejsou. Ale když jsem se tento článek snažil rozdělit na několik nezávislých, vždy mi v něm nakonec něco chybělo. Nakonec jsem z něho udělal alespoň části dvě, ale předsevzetí psát stručně stejně jdou kamsi do kopru… No co, tak to vezměme hezky popořádku.

Fenomén Zeman

Ať si kdo chce, co chce, říká, jedna věc se našemu presidentovi musí nechat: stal se vskutku nepřehlédnutelným fenoménem. A přiznávám bez mučení, můj intelekt v jeho případě zcela selhává a nedostačuje. Opravdu nedokážu pochopit (pozor, neplést si s neschopností to vysvětlit), jak někdo takový může mít nadpoloviční podporu ve společnosti, ve které žiji.

Ano, chtělo by se vymluvit na nedůvěryhodnost průzkumů veřejného mínění a já nevím co ještě, ale já prostě na konspirační teorie nevěřím. A je v principu jedno, jestli mu opravdu důvěřuje 30 nebo 70 procent populace. Podstatné je, že tuto důvěru bezesporu má u dosti zásadní části naší společnosti.

A vůbec nejde o to, že Zeman představuje zcela jiný politický pohled na svět, než jaký je mi vlastní. Existence jiných politikých názorů mi až tak překvapivá nepřijde. Nicméně zdá se mi zcela zřejmé a nepřehlédnutelné, a to i pro toho nejvěrnějšího podporovatele, že to, co předvádí Zeman a jeho věrní, je prostě absolutně špatně, ať už stojíte napravo, nalevo, nahoře nebo dole, že prakticky cokoliv vypustí z úst, je vylhané, že když je u toho lhaní chycen za pazouru přímo při činu, nebrání mu to bez mrknutí pokračovat dál. To, že je prezident zcela jednoznačnou ostudou České republiky, mi přijde tak očividné, že opravdu shledávám vrcholně obtížným strávit, jak někdo může být tak omezený, že se od něj nedistancuje.

Jasně, od Zemana dávají ruce pryč prakticky všichni, které by člověk byť i s velikými uvozovkami a napsané kurzívou pojmenoval „elitou národa“, o opravdové elitě nemluvě. Na stranu druhou je to poněkud děsivá výpověď o nás „obyčejných lidech“ (och, jak já tento termín miluji – anebo znáte elegantnější opis sousloví nesamostatný negramotný xenofobní ignorant?).

Ale pojďme k prvnímu oslímu můstku dnešního článku.

Nejsme v tom sami

Člověku by se chtělo plakat nad zcela evidentní blbostí svých spoluobčanů. Povýšenecké jistě, ale ulevilo by se mi. A možná bych uvažoval o přesunu někam, kde to je lepší.

Problémem ovšem je, že když se nad tím zamyslíte do větších důsledků, zjistíte, že podobné nepochopitelnosti se zdají býti spíše normou než výjimkou. Jako zcela odstrašující příklad by se zajisté nabízelo Rusko a jeho superman, shodou okolností rovněž v prezidentském křesle. Ale ten aspoň provozuje poměrně standardní diktaturu (a má černý pásek v judu), takže tam se ten kult osobnosti dá ještě pochopit.

Flagrantnější případ podobně nepochopitelného úspěchu evidentního lháře, burana a ignoranta ovšem, který ale u lidí sbírá nezanedbatelné body, ovšem najdeme na druhé straně oceánu. Nebo jsem jediný, kdo v Trumpovi vidí dalšího Zemana, akorát s mnohem větším potenciálem stát se ve skutečnosti nikoliv dalším Zemanem ale spíš Hitlerem? A jsem jediný, koho neděsí, že není úplně nereálná představa souboje fašisty Trumpa a komunisty Sanderse? A to, že z toho vychází Clintonová jako ta nejakceptovatelnější varianta, to už je jen (hodně shnilá) třešnička na dortu…

Možná se od Zemana dostanu přes Trumpa už moc daleko, ale může z toho vyplývat, že úspěch Hitlera v Německu, zdánlivě jedné z nejcivilizovanějších zemí na planetě, nebyl nepochopitelným excesem nýbrž naplno se projevivší normálností lidské povahy?

Až bych raději doufal, že jen moje představivost vidí souvislosti, kde nejsou…

Free Tibet. Nebo tak něco

Ale vraťme se zpátky domů.

Měli jsme tu před pár dny návštěvu z Číny a v části společnosti se probudila revoluční nálada. A lidé vyšli do ulic mávajíce tibetskými vlajkami.

Možná budu už moc paranoidní, ale troufnu si tvrdit, že tyto projevy nespokojenosti s čínskou politikou v oblasti lidských práv měly pramálo společného s čínskou politikou v oblasti lidských práv.

Tibetská vlajka již dávno není (jen) symbolem Tibetu. Stala se symbolem protestu proti nesvobodě obecně. A možná že kdybychom měli nějakého umírněného (čti: normálního) prezidenta, který veřejně nedeklaruje fascinace diktátorskými režimy, kdyby nebyla zvolena forma takřka bezezbytku kopírující návštěvy z východu v 80. letech, proběhla by návštěva čínského presidenta poměrně v klidu, smlouvy by se podepsaly, opulentní večeře snědly a byl by klid.

Jistě, tu by někdo i tak projevil nespokojenost, tu by někdo zorganizoval nějakou tu demonstraci na podporu Tibetu, ale pozornosti by se to dostalo nesrovnatelně menší. Protože ačkoliv na hradě svítila písmena FREE TIBET, já tam ve skutečnosti viděl FREE CR.

Jistě, gesto pro českou politickou kulturu ve výsledku stejně marné a naivní, jako myslet si, že pár demonstrantů uprostřed Evropy něco změní v Tibetu, ovšem nikoliv gesto zbytečné. Jen je evidentní, že se jednalo primárně o protest nikoliv proti nepravostem čínským, ale domácím.

(Pro výše zmíněnou úvahu zcela pomíjím fakt, že bych Tibeťanům vskutku nepřál, aby současné status quo bylo nahrazeno teokratickou diktaturou, která tam panovala před čínskou okupací. Což ani náznakem neznamená, že schvaluji to, co v Tibetu Číňané prováděli/provádějí. Jen občas zapomínáme, že když je na straně jedné zloun, neznamená to, že na straně druhé stojí dobrák. A tím Dalajlama, resp. to, co představuje, rozhodně není.)

My všichni disidenti

Psal jsem, že revoluční nálada se probudila ve většině společnosti. Ano i ve mně. Do ulic jsem nakonec nevyrazil, a to nejen kvůli své přirozené lenosti, nýbrž i kvůli jevu, který odboj, zdá se, automaticky provází.

Naštěstí (zatím) nejsme ještě ve stavu, kdy by vyjádření svého názoru bylo vyloženě aktem hrdinství. Jeden fenomén, kterým se projevovalo prostředí disentu před rokem 89, je ovšem rozpoznatelný již nyní: začínají se seskupovat ti, kteří by za jiných okolností neměli jeden pro druhého než slova pohrdání.

Článek jsem začal tím, že prakticky všechny byť jen trošku veřejně činné, alespoň trošku respektované osobnosti dávají od Zemana a toho, co představuje, ruce pryč. Zemanovi se tak vlastně paradoxně podařilo to, co před svým nástupem do úřadu slíbil: spojovat společnost. Dosáhl toho sice trošku jinak, než jak bychom si asi stmelování představovali, a totiž tím, že společnost nejdříve rozdělil na plebs a inteligenci, ovšem minimálně tu inteligenci následně stmelil poměrně solidně vytvořením společného nepřítele.

A proto je potřeba si dát setsakra pozor na to, s kým stojíte na barikádě. Já osobně jsem se asi nejvíce lekl v okamžiku, kdy jsem zjistil, že byl na mou stranu někým katapultován Sobotka a jeho skvadra. Tedy ten „někdo“, kdo ho tam katapultoval, byla pochopitelně média, jmenovitě jejich političtí komentátoři, a to i ti, kteří jinak mívali ve zvyku nenechávat na socdem niť suchou.

Zemanovi se tak nějak mimoděk podařilo dosáhnout stavu, kdy z politiky pomalu ale jistě mizí souboj ideologií a světonázorů, souboj „souhlasím/nesouhlasím“, a vrací se do něj výrazy jako „svoboda“, „demokracie“ atd.

Asi jsem byl příliš naivní, ale byť jsem byl v roce 89 pouze mladým uchem, přesto jsem už jako teenager dospívající v porevolučních devadesátých letech věřil a doufal, že se věci jako svoboda (slova, shromažďování, projevu, pohybu…), demokracie atd. stávají jakýmisi automatickými axiomy, o kterých se hádat nebude potřeba, a tématem našich rozepří bude nadále už jen jestli bohatým brát a chudým dávat, nebo jestli dávat všem podle jeho zásluh.

Při sledování zpráv ze začátku tohoto týdne (a vlastně už celkem dlouho před tím) jsem najednou nabyl pocit, jako by bylo skoro o třicet let méně. Akorát tehdy jsem cítil, že po té svobodě touží drtivá většina, dnes se mi zdá, že pro hodně lidí spíše představuje zátěž, které by se rádi zbavili.

A to mi moc radost nedělá.

(Tolik prozatím z mého receptu na kočkopsí dort. A to jsem do toho ještě nezakomponoval jedenácté září, uprchlíky, Albertov, a kapku té filozofie a náboženství. Na ty dojde zase někdy jindy…)