Hrubá mzda. Co to je?

Anebo naopak. Asi jste už v životě jednou či dvakrát narazili na inzerát, ve kterém bylo zhruba toto: „Nabízíme práci. Nástupní mzda 26.000 Kč.“ Kromě toho, že to byla práce v dynamicky se rozvíjející firmě a mohli jste hned začít pracovat v mladém a perspektivním kolektivu, dozvěděli jste se rovněž, že budete brát 26k měsíčně. Což je určitě lepší než se dozvědět, že plat je motivační, popřípadě dohodou. Protože člověk rád ví, na čem je a kolik si po měsíční robotě odnese domů.

Takže co se člověk z tohoto údaje dozví? Že je to lepší, než 20 tisíc a horší než 30 tisíc. Tím to končí. Je to s podivem, ale základní informace o výši platu vám neříká aniprd.

Dalo by se čekat, že slovo plat může v principu znamenat dvě čísla – buďto kolik si zaměstnanec odnese domů nebo jaké jsou (přímé, finanční) náklady zaměstnavatele na tohoto zaměstnance. Ale to by bylo příliš jednoduché, že?

Člověk vydělávající 26 tisíc dostane na konci měsíce necelých 20 tisíc. Ovšem to neznamená, že jeho zaměstnavatel právě vysolil 26 a jen z toho nějakých 6 tisíc odešlo státu. Ve skutečnosti státu poslal necelých 15 tisíc. To znamená, že zaměstnance zajímá číslo 20, zaměstnavatele číslo 35. Šestadvacet nezajímá nikoho – a přesto je to to číslo, které je všude uváděno. 20 nebo 35 naproti tomu není uvedeno nikde.

Komu tím pomůžete?

Mohlo by se zdát, že to nedává žádný smysl. Což je sice skoro pro všechny zúčastněné pravda a dalo by se to velice snadno změnit, aniž by se cokoliv změnilo na straně příjmů zaměstnance a státu a výdajích zaměstnavatele. Prostě by se na číslo 26 zapomnělo a nazývaly by se věci pravými jmény. Proč tomu tak není?

Nenapadá mne jiný důvod, než že je to právě proto, že jednoduše není záhodno, aby se věci nazývaly pravými jmény. Nakonec by bylo jen logické, kdyby se neplatila „15 procentní daň“ a pak hromada různých „pojištění“ různými jmény a na místo toho by byla jedna opravdová daň. Ta by vyjadřovala to, kolik člověk zaplatí státu. A i tomu poslednímu Frantovi by bylo na první pohled jasné, kolik dostane a kolik stojí svého vykořisťovatele.

Je zřejmé, že jediným, v jehož zájmu není, aby se věci nazývaly pravými jmény, je stát. 15 procentní daň prostě vypadá líp než daň cca 43 procentní. A dá se s tím mnohem víc čarovat.

Možná by někdo mohl namítnout, že sociální pojištění je určeno na něco, podnikatelé jsou daněni jinak než zaměstnanci, firmy ještě jinak, jiné daně platí pracující důchodci atd. A je to pravda. Jenomže: tento článeček není o tom, jestli by jedna skupina měla platit větší nebo menší daně. To je věc zcela jiného politického rozhodnutí (skoro mi ujela klávesnice a napsal jsem politicko-ekonomického rozhodnutí, ale hned jsem se praštil před prsty). Je o tom, že ať už je to výše daní jakákoliv, mělo by být každému na první pohled jasné, kolik dostane a kolik z toho vydělá, dostane někdo jiný. A to se ještě vůbec nebavíme o všech těch nepřímých daních a dalších poplatcích, které efektivně náš čistý příjem snižují.

Vím, že je to naivní představa, ale nebylo by to krásné, kdyby někdo na matfyzu dostal za úkol spočítat, kolik kdo vlastně na dani zaplatí a toto číslo by se přičítalo k čisté mzdě. A daň by se platila v celém ekonomickém procesu jen na jednom místě, aby se předešlo oněm několikanásobným zdaněním. (Firemní daň z příjmů, daň a pojištění zaměstnance, spotřební daň, DPH, daň z nemovitosti, daň z prodeje z nemovitosti, poplatek úřadu za občanku atd.)

A pak by teprve mohla začít debata o tom, jestli je ta daň moc vysoká nebo ne, jestli se má ten nebo onen ve společnosti podílet na tom nebo onom – ale každý by věděl, kolik opravdu vydělá pro sebe a kolik pro ostatní. Ale jak už jsem předeslal, nejedná se o informaci, která by někomu pomohla (teda pomohla by všem, jen politické reprezentaci nikoliv, ale o tom to je, no ni?)

Ve skutečnosti existují tlaky zcela opačné – informaci o „superhrubé“ mzdě zaměstnancům a vlastně nikomu raději nesdělovat vůbec…