Na začátek to asi bude chtít jeden dva dysklejmry: tento článek není o tom, jestli je kafe lepší s cigárkem nebo bez něj (s ním). Není o tom, jestli je kouření škodlivé nebo není (je). Vlastně není ani o předmětném zákazu kouření jako takovém, o tom už jsem nakonec psal před lety. Tento minulý týden zákonem posvěcený zákaz je použit pouze jako ilustrační příklad způsobu myšlení, který nás, obávám se, ke světlým zítřkům nedovede.
A ještě jedno varování: budou se tu (doufám, že jen zdánlivě) míchat jablka s hruškami i jiným ovocem. Tak abyste se nelekli.
(Ne)debata o (ne)kouření
Na začátek se ovšem podívejme na onen zmiňovaný zákon. Argumentů, proč by měl být přijat, padalo moc. Dovolím si je tu nezmiňovat, stejně jako argumenty proti, to jsem udělal už hodně dávno.
Výjimkou budiž argument jeden, který se týká tohoto článku. Není jím nic menšího než většinový názor společnosti.
Prakticky neexistuje anketa či průzkum veřejného mínění, ze kterého by nevyšlo, že dvě třetiny až tři čtvrtiny naší společnosti by pro zákaz kouření v restauracích zvedlo ruku. Jakkoliv jsou výsledky nejrůznějších agentur veřejného mínění obzvláště v poslední době dosti diskutabilní, v tomto případě jsem schopen pojmout určité podezření, že takový většinový názor opravdu je.
Tím pádem by mělo být vymalováno, ne? Vox populi, vox Dei a tečka. Nebo ne?
Demokracie, vláda nebo diktatura většiny?
Vlastně ano. Přistoupíme-li na to, jak je demokracie většinou chápána, je to konečná a přes to vlak nejede. Většina rozhodla a menšina se musí přizpůsobit.
Problémem tohoto způsobu myšlení je, že se velice snadno zvrtne k vládě proletariátu. Vlastně se asi z dlouhodobého hlediska k této vládě zvrtnout musí, protože proletariátu je většina tak nějak dle definice. Každý je z principu sobecký. Málokdo se dokáže rozhodovat podle vzorce: tohle mně nevyhovuje (nebo se mi jen nelíbí), ale podporuji to, protože to je správné.
Podíváme-li se ještě na debatu ohledně kuřáckého zákona, byl jsem překvapen, jak často jsem i od lidí, kteří se běžně názorově hlásí ke svobodě jednotlivce, dokonce až k libertariánství, slyšel argument jako: Zakázat! Je to strašné, když si chceš někde sednout, a pak smrdíš jak bolavá noha, dát si někde oběd s dětmi, to už je vyloženě o zdraví. Mám přece právo, nenechat si kazit zdraví. Na protiargument, že o tom žádná – a proto jsou taky na všech kuřáckých hospodách znaky hořící cigarety, aby tě varovali, že do ní nemáš lozit, následoval kontr, že většina lidí si přeje, aby se v hospodě nesmělo kouřit.
Velice bych si přál, a vím, že to je absolutně utopistická vize, kdyby tomu tak nebylo. Kdyby demokracie byla o level jinde a znamenala, že většina nebude říkat, menšině, co má nebo nemá dělat. Tedy pochopitelně za předpokladu, že ta menšina nenutí to něco dělat většinu.
Hrušky, jabka… a jiní Hitleři
Protože jsem nikde neslyšel, že by byl vstup do hospody povinný, celkem mi to na tento případ pasuje. Protože je to ovšem téma ožehavé, rozhodl jsem se dát několik jiných případů, kdy by většina mohla zvážit, jestli té různorodosti na světě není příliš a jestli by nebylo od věci to vše tak nějak učesat, aby to oné většině lépe vyhovovalo:
- je bez debat, že většina lidí má ráda řízek. Je tudíž vůči většině diskriminační, aby existovaly vegetariánské restaurace, kde si člověk nemůže dát pořádnou flákotu. Demokratické řešení je vydat zákon, že každé restaurační zařízení musí nabízet minimálně řízek. A pro jistotu i guláš. Zcela bezmasá strava je navíc zdraví vyloženě škodlivá. Vegetariánské restaurace prostě nebudou nikoho diskriminovat a přizpůsobí se většině, i kdyby měly maso pak házet do kanálu.
- je bez debat, že většina lidí ví, že maso je v množství, v jakém ho jíme my, škodlivé. Je tudíž vůči většině diskriminační, aby existovaly podniky, kde je možné si vybrat pouze mezi steakem a hamburgerem. Demokratické řešení je vydat zákon, na jehož základě bude muset být minimálně polovina jídelního lístku vegetariánská, čtvrtina pak veganská. Stejkhauzy prostě nebudou nikoho diskriminovat a přizpůsobí se většině, i kdyby tím zelím, co vyhodí, měly pak ucpat kanály.
- je bez debat, že většina lidí nepije Diplomatico pouze proto, že je to moc drahé. Demokraticky by se mělo schválit, že minimálně jeden druh Diplomatica bude stát méně než tuzemák, protože většina si to přeje a má přece právo dát si kvalitní pití a nemuset pít nějaký bramborový patok. A basta.
- je bez debat, že většina lidí v hospodě pije pivo pouze proto, že nemá na předraženou vodu. A zdraví většiny trpí, zatímco diskriminující velkopodnikatel, prozovatel hospody Na růžku, počítá miliony vidlemi a ďábelsky se vysmívá ztvrdlým játrům svých štamgastů. Je tudíž vůči většině diskriminační, pokud si nemohou dát levné nealko. Tak uzákoníme, že... oh, wait, tohle má být seznam poněkud absurdních, za nohu lehce přitažených příkladů, ne citace (téměř) platné legislativy…
Pro zasmání by to možná stačilo. Ale můžeme jet dál. Protože kdo jednou začne uvažovat tímto způsobem, neví, kdy skončit.
- je bez debat, že většina předválečných obyvatel Německa považovala Židy za původce všeho zla a bylo tudíž jen demokratické, že se jich společnost zbavila, tak, jak to udělala. Menšina prostě musí přijmout rozhodnutí většiny.
- je bez debat, že většina lidí v poválečném Československu plně podporovala znárodnění majetku zbohatlíků. Bylo proto jen demokratické, že všichni továrníci a kulaci dopadli, jak dopadli.
- je bez debat, že většina lidí dnes v Čechách nemá ráda cikány. Je proto demokratické…
A co jako s tím?
Bacha, nechci, aby to vypadalo, že si myslím, že schvalování zákazu kouření v hospodách, je ekvivalentem schvalování holocaustu. To chraň bůh. Jenom chci upozornit na to, že prostý fakt, že něco chce většina, ještě automaticky neospravedlňuje správnost toho něčeho. Možná to je demokracie. Ale je to i způsob myšlení, který mi přijde velice nebezpečný. (Viz „Zvolili mě lidé v přímé volbě, tak se můžu chovat jako hovado.“ [Autor citátu neznámý.])
Byl bych opravdu rád, kdybychom se nerozhodovali striktně jen podle toho, co je v daný okamžik zdánlivě nebo skutečně lepší pro nás samotné, ale pro to, co považujeme za správné. A abychom byli schopni poznat témata, do kterých nám nic není.
Já vím, že je to přání z kategorie zcela nesplnitelných. A nemám ponětí, čím lepším naši bezpřívlastkovou demokracii nahradit, protože se obávám, že je to ze všech špatných vynalezených systémů ten nejméně špatný.
Přesto mám pocit, že by se mi žilo hůře, kdybych na tento způsob myšlení přistoupil – a proto musím i jako čerstvý nekuřák bojovat proti zakazování kouření v hospodách. Ne proto, že nikdy nevím, kdy do toho zase spadnu, ale proto, že si myslím, že je to prostě a jednoduše správné.