MeToo. U2. Everybody tútú

Tož vám nevím, děcka. Kdo si v mládí sexuálně nezaobtěžoval, dnes jako by ani nebyl. Úplně ideální je, pokud se tak stalo cca před třiceti lety, aby bylo zhola nemožné to dnes popřít, protože co se stalo v osmdesátkách nesmí zůstat v osmdesátkách.

Tak třeba já – ne snad, že bych se chtěl srovnávat, ale pokud si dobře vzpomínám, na škole v přírodě v cca druhé třídě – což je vlastně už více než třicet let – jsem ve skupině svých spoludeviantů běhal k děvčatům na pokoj, kde jsme jim stahovali spodní díl pyžam, děvčata u toho pištěla, dnes už vím, že patrně hrůzou, načež se naše skupinka úchyláků dala na ústup, protože nás jaksi v těch osmi či kolika letech nějak nenapadlo, že by naše sexuální eskapáda mohla po stáhnutí kalhot ještě nějak pokračovat, ovšem ty následky… Teda zdálo se že žádné. Tehdy nás holky prozřetelně nenapráskaly – což jsme si naivně vykládali tak, že jsme z toho venku (a že ta pozornost děvčatům nebyla taky tak úplně nemilá), ovšem chyba lávky – ony se jen rozhodly s tím cca 30 let počkat, takže každou chvíli čekám předvolání k nějaké komisi a – zaměstnavatele nemaje – že se ode mne začnou odvracet veškeří zákazníci stávající i potenciální.

Proto, než se to dozvíte z nějakého bulvárního plátku, raději se k tomu přiznávám rovnou. Děvčata se mi líbila v těch osmi, ba i dnes se jednou dvakrát za dekádu přistihnu, že se mé gendrově nevzdělané oko sveze po kolemjdoucí krasavici se zalíbením, ze kterého bude ona zajisté mít noční můry ještě až budou chovat svá zkumavkoidní pohlavně neutrální vnoučata.


Ale teď chvíli vážně: mánie „ukaž na každého, kdo se na tebe (možná) kdysi vilně podíval“, je, alespoň dle mého mužského názoru, typickým příkladem toho, jak pojmout nějaký problém tak, aby na konci vyšli jako poražení naprosto všichni.

Sexuální násilí je bezesporu – a bez jakéhokoliv sarkasmu či zlehčování – velmi závažným proviněním, které může na psychice oběti – a ano většinou to jsou patrně ženy – zanechat velmi vážné následky. A násilníci tohoto typu si zajisté zaslouží maximální možné odsouzení – a to jak morální, tak trestněprávní.

Dá se zajisté pochopit, že mnoho obětí se cítí v okamžik činu zahanbeně a poníženě natolik, že prostě nenajdou dostatek odvahy na svého násilníka ukázat prstem ihned. Proto je v pořádku, pokud tak učiní, pod dojmem toho, že se společenské klima mění, i po letech.

Nakonec na samém začátku mi vlastně celé to #metoo hnutí přišlo veskrze sympatické. Konečně na všechny ty Kinské, Savily a Trumpy dojde.

Jenže, jak už je v poslední době zvykem, zvrhlo se to evidentně úplně někam jinam. Ke zcela nedoložitelným, těžko uvěřitelným obviněním kohokoliv z čehokoliv, čím banálnější obvinění tím lépe. A pokud možno, aby se to konání stalo v době, kdy ještě polovina obecenstva nebyla na světě a způsobem, který by ještě předevčírem nikoho nenapadlo považovat za odsouzeníhodný.

Samozřejmé je, že tím trpí ti, kteří neudělali vlastně nic, než že možná někde někomu zalichotili více, než bylo druhé straně příjemné a nyní se musí potýkat s nálepkou sexuálního devianta. A v této kategorii se pochopitelně důsledně ctí presumpce viny, pokud možno i je-li dokázán opak.

Utrpí tím ovšem i ty (ale i ti), které byly opravdu nějakému skutečnému útoku vystaveny. Protože najednou zjistí, že velká část společnosti bude mít tendenci jejich obvinění relativizovat, zhlehčovat, nebrat je vážně tak, jak by si jejich nelehká situace zasloužila. („Zas nějaká hysterka, které někdo podržel dveře a pochválil jí účes…“)

Ale celá ta mánie uškodí i lidem zcela mimo tyto kategorie.

Protože takový mladý jinoch už nebude vědět, jestli ještě vyjadřuje akceptovatelné sympatie (tj. balí babu) nebo už sexuálně haraší, buďto se na to vyprdne nebo, protože sexuální pud je silný, bude mít z každého pozvání na kafe žaludeční vředy.

A šlechtící se slečny najednou mohou ocitnout v situaci, kdy jejich mnohahodinové úsilí o namalování obličeje na ksicht nikdo neocení a bude se s nimi ochoten bavit maximálně o pracovních tabulkách a grafech.

Takže když to podtrhneme a sečteme, jako z každého podobného šílenství vítězně vychází pouze jedna strana – opravdoví násilníci, kteří se sice nezbaví zcela své nálepky, nicméně jsou společností tak nějak zprůměrováni a zařazeni do vlastně celkem sympatické party kolegů násilníků.


Aby bylo jasno – závěrem tohoto textu nemá být doporučení „milé ženy, nechte si vše líbit a nikde si nestěžujte“. Naopak – pokud nějakou podobnou zkušenost máte, nebojte se útočníka obvinit. Už jen proto, že můžete zabránit tomu, aby ubližoval i jiným. Čiňte tak ovšem s veškerou vážností. Protože svým obviněním zcela zásadně měníte život toho dotyčného, měly byste si být setsakra jisté, že se daná událost stala, že byla trestuhodná, a že budete ochotné se v dané věci angažovat více, než jen tweetem #MeToo + jméno oběti (tedy agresora). Pak může být vaše svědectví přínosem nejen pro vás, ale i pro všechny okolo. Pokud to ochotny podstoupit nejste, zvažte velmi, jestli svými výroky jen neředíte opravdové prospěšné snažení ostatních.

Sdílejte na sociálních sítích