Brexit

Zítra se dozvíme špatnou zprávu. Britové buďto opustí Evropskou unii, což bude velký průser. Nebo na to nenajdou koule, a to vlastně bude velký průser taktéž – protože když to nedokážou oni teď, tak to hodně dlouho nedokáže ani nikdo jiný.

K Brexitu už se vyjádřil každý, a proto tak učiním i já, chtělo by se napsat. Ovšem je až s podivem, jak malou pozornost tato vskutku zásadní událost (bez ohledu na výsledek) dostává. Člověk by čekal, že všechny online deníky už týdny nebudou psát prakticky o ničem jinačím, že každý kdo projde kolem vrátnice nějakého toho média, bude mít neodbytnou potřebu se k tomu vyjádřit – a vlastně je docela klid. Ne že by sice naše média Brexití referendum úplně ignorovala – ale nemůžu se ubránit pocitu, že to tak nějak to nereflektuje význam této události na životy nás všech.

Euroskeptik jásá. Nebo ne?

Když už jsem použil slovo Euroskeptik, musím na úvod umístit malý disclaimer: když mne uslyšíte mluvit o EU, asi mne Euroskeptikem nazvete. Sám se ovšem zdráhám se jím nazývat, tím méně pak nepřítelem větší evropské integrace, protože já v principu myšlenku odstraňování hranic a jiných bariér, standardizování pravidel a nakonec i zmenšování vlivu lokálních vlád zcela vítám. Ano, existuje hromada opravdových Euroskeptiků, kterým se příčí samotná myšlenka, že by národní státy měly přijít o svou roli, já k nim ovšem nepatřím. S čím mám, jako hromada jiných, obrovský problém, je způsob, jakým je tato veskrze ušlechtilá (a dle mého soudu správná) myšlenka aplikována v praxi.

Nejde popřít, že to, jak je tato integrace prováděna, je každodenně až neuvěřitelně zpackáváno. Místo aby se vytvořil prostor, kde bude minimum překážek, daří se především byrokracii, nesmyslným omezením, vícerychlostnímu principu, kam se člověk podívá, a Evropa se pomalu ale jistě mění v jakýsi neosocialistický přeregulovaný paskvil… Není se čemu divit, že soudný člověk má celkem problém mávat nadšeně eurovlaječkou.

(Je otázkou na zcela jinou debatu, jestli je vůbec realistické očekávat úspěšnou integraci způsobem, jaký si evropští politici zvolili.)

Máme tedy jásat, že se jedna z mála zemí, kde demokracie stále ještě zůstává nevyprázdněným pojmem, rozhodla zeptat svých občanů, jestli má v tomto prapodivném experimentu pokračovat?

Čistě z pohledu toho, že v Británii zůstala demokracie tím, čím tu tradičně je, je referendum skvělou zprávou –bylo vyvoláno politiky, kteří sami by si přáli, aby Británie nikam nechodila. Představte si, že by u nás dali politici hlasovat o něčem, u čeho by hrozila reálná hrozba, že se lidé „rozhodnou špatně“. A není potřeba mazat máslo pouze na hlavu našich místních politiků – jen zavzpomínejme na hlasování o Lisabonské smlouvě. Když to Irové napoprvé nepochopili, nechal je Brusel udělat hlasovací reparát. Tam, kde lidé hlasovali správně, se pochopitelně žádné hlasování neopakovalo.

Nedá se divit těm Britům, že se na tom úplně nechtějí podílet.

Já bych ale neslavil…

Jenomže pak tu bohužel máme reálný svět, ve kterém žijeme. V tomto reálném světě je bohužel nutné vidět věci trošku v souvislostech, protože jinak to může být život poněkud sebevražedný.

Dovolím si předestřít pár důvodů, pro které si přese všechno výše vyřčené myslím, že Británie by v EU měla zůstat a my bychom se měli modlit, aby Brexitu řekli ne, jakkoliv mi tuto větu klávesnice ne a ne přijmout.

Pokud se něco projektu Evropské unie povedlo, tak je to vytvoření situace, kdy s EU je nám špatně, bez EU hůře. Ono totiž bohužel nejde si spolu s případným exitem sbalit saky paky a celou zemi přestěhovat někam jinam. Ať už se nám EU líbí nebo ne (b je správně), je potřeba s ní koexistovat – ať už jako její člen, nebo jako de jure nezávislá země.

Pokud Británie opustí Evropskou unii, prohraje Británie. Protože se nedá předpokládat, že by (stejně jako jakákoliv odejivší země) chtěla utnout veškeré obchodní vazby na své sousedy, nezbude jí, než se té byrokracii a regulacím, před kterými svým exitem utíká, bude muset podřídit chca nechca, ať už jako člen nebo jako externista. Ovšem nebude mít na tvorbě těchto pravidel možnost participovat. Což Británie, vzhledem ke své velikosti, poměrně má. A že se zástupci Bruselu už třesou na to, jak to dají EU vyžrat. Minimálně z okamžitého hlediska bude Británie dostávat pořádně za uši, kde to jen trošku půjde.

Pokud Británie opustí Evropskou unii, prohrají kritici unie v ostatních zemích (naschvál nepíšu Euroskeptici) – protože přijdou o silného partnera, který je asi jediný schopen Brusel v jeho šílenostech aspoň trošku krotit.

Pokud Británie opustí Evropskou unii, prohrají Eurohujeři – jednak proto, že vážně hrozí, že bez Británie se to celé rozpadne jako domeček z karet, druhak proto, že beztak slábnoucí unie tímto krokem dostane maxiťavku. Evropští politici budou mít celkem problém se nadále tvářit, jako že integrace probíhá tak, jak by měla.

A nakonec je tu ještě jeden aspekt, sice vlastně okrajový, ale z hlediska symboliky celkem výrazný. Pokud vůbec někdo Brexitem vyhraje, kdo to bude? Nejhlasitěji za něj koupou britské verze Míry Sládka a Donalda Trumpa. Jakkoliv bych, kdybych měl možnost zítra hlasovat, rád vyjádřil svou nelibost se současným stavem Evropské unie, velice nerad bych přiléval oleje do ohně podobných exotů.

Dlouhodobé důsledky

Je fér rovněž říct, že je docela dobře možné, že pomineme-li výše zmíněné krátko a střednědobé dopady případného Britského odchodu, je docela dobře možné, že z hlediska dlouhodobého to může mít důsledky pozitivní. Evropa časem sklidní hormon a začne se s Británií zase bavit, fakt, že Británie odešla, ukáže, že si Brusel nemůže být jist neomezenou poslušností svých vazalů atd.

Jediný problém, který s tím mám, je, že se bojím, že je to celkem dosti riskantní sázka s velmi nejistým výsledkem. Mnohem lepší by bylo, kdyby si z tohoto referenda vzala unie poučení a začala se sebou konečně něco dělat. Ano, je mi jasné, že to je ze všech možných variant budoucího vývoje ta nejméně pravděpodobná.

A proto momentálně jako jediné opravdové pozitivum tohoto referenda a všeho, co je s ním spojené, vidím ten samotný fakt, že Britští politici našli koule se svých občanů zeptat na otázku, na kterou by vlastně ani nechtěli znát odpověď. A to si zaslouží klobouk dolů. Jen aby nás ta jejich odvaha nepřišla až moc draho…

A vůbec, pokud aspoň trochu mluvíte anglicky, je to mnohem lépe (a vtipněji) vyjádřeno zde (a pokud nemáte čtvrt hodiny času, přetočte alespoň na 13:55, v závěrečné písni je řečeno vše):

Komentáře

[1] Ondra

Cože, ještě žádný komentář? Přečtu a napíšu.

Přidáno: 9. 7. 2016 7:01
[2] Ondra

Shodneme se asi tak na 98%, možná víc. Video jsem nedokoukal, záchvat 12:42 byl něco mezi Woody Allenem a Agentem Austinem.

Přidáno: 9. 7. 2016 7:26
Komentáře k článku jsou uzavřeny.

Sdílejte na sociálních sítích